Píše se rok 2009. Po delší době jsem se rozhodla opět navštívit Afriku a koncem září odjela na krátkou expediční cestu do Libye.

Cestu jsem absolvovala spolu s dalšími 9 souputníky prostřednictvím CK, protože v Libyi je poměrně složité cestovat individuálně a tohle řešení mi přišlo pohodlné.

  Tripolis, nebo také Tarábulus, je hlavní město Libyjské arabské lidové socialistické džamáhiríe – Libye.

 Rozlohou 1 759 540 km² se Libye řadí mezi 20 největších zemí světa. S více než 6,3 miliony obyvateli nepatří ale mezi nejlidnatější. Více než 80% rozlohy zabírá poušť. Většina obyvatel žije v pásu podél Středozemního moře. Libye se rozděluje se na tři oblasti-Tripolisko,Fezzán a Kyrenaiku(Barku).My jsme navštívili oblast Tripolisko a Fezzán.    Na území Libye se nachází velké množství kulturně historických památek a mnoho přírodních zajímavostí. Na severu země jsou to zejména římská města  Leptis Magna a Sabrata. Jedná se o nejlépe dochované historické stavby na území Afriky. Na západě je to starobylé město Ghadames. Ve skalních oblastech v pohoří Akakus na jihu země lze vidět mnoho skalních kreseb dávných obyvatel z dob  8-6 tisíc let př.n l.

     Naše cesta začala 23. září ráno. Z Prahy do Vídně a odtud potom na letiště v Tripolisu v Libyi. Přivítalo nás 30° vedro a všudypřítomný hluk a chaos, tak typický pro muslimské země.

  Po ubytování ve velmi příjemném hotelu jsme se vydali na odpolední prohlídku města. A taky na večeři. Luxusní restaurant, vynikající steaky a k tomu i přiměřená cena. Hezký začátek.

    Po snídani jsme odjeli na prohlídku nejlépe dochovaného římského města Leptis Magna, které bylo založeno kolem roku 500 př.n.l. a bylo významným obchodním centrem říše Kartága. Od roku 146 př.n.l. patřilo Římanům a až do 6. st. zažívalo město obrovský rozmach. Později však bylo poničeno a opuštěno. Ruiny Leptis Magna jsou od roku 1982 zapsány na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. „Město“ je úžasné – díky ještě málo rozvinuté turistice se může každý návštěvník po zaplacení vstupenky  10LYD (x18,-) volně pohybovat po celém areálu a dotýkat se čehokoli. Zatím…

    Poté následovala návštěva 40km vzdáleného města Zliten  s významnou místní mešitou. Víc než mešita nás (ženskou část) zaujala skupina mladých žen a dívek s dětmi. Malé holčičky jsme si vyfotily, maminky zdvořile odmítly, ale zato se pochlubily super šatičkama pečlivě ukrytýma pod čádorem. Se smíchem se zahalily a odkráčely. U mladé generace je běžné, že nosí moderní oblečení včetně džínsů a jiných módních doplňků.

   Odpoledne už jsme zase v Tripolisu. A večer opět procházka městem, návštěva medíny a přístavu.

   Ráno po snídani balíme, přibíráme do minibusu průvodce místní cestovní agentury Fauziho a „ochranku“.  Po celou dobu našeho pobytu v Libyi nás dle libyjského zákona bude společně s průvodcem místní cestovní agentury doprovázet turistická policie v podobě sympatického mladíka v džínách a triku, s koltem za pasem a očima na stopkách. Zčásti kvůli kontrole cizinců, zčásti kvůli nebezpečí plynoucího z cestování v tak pusté krajině a navíc je všude ještě spousta munice z dřívějších válečných dob. Pro každou cestu je tedy nutné využít služeb místní cestovní kanceláře nebo naší, která s libyjskou stranou spolupracuje.

    Pro cestování na severu máme najatý minibus. Míříme západním směrem do Gharyánu v pohoří Nafusah. V Gharyánu navštívíme obydlí potomků Troglodytů (prehistorický jeskynní člověk, obyvatel podzemních prostor). Jsou to důmyslně vytvořená obydlí o několika místnostech spojených uprostřed jakýmsi dvorem, který je otevřený. Shora působí jako velká jáma. Dnes slouží především jako turistická atrakce. Něco podobného jako v Matmatě v Tunisku. Po prohlídce jedeme k téměř opuštěné vesnici Tarmeisa, odkud je nádherný výhled na pohoří Nafusah. Odtud není daleko do osady Qasr al Hajj. Je tady velká opevněná kruhová třípatrová sýpka, jež sloužila Berberům k uskladňování obilí a olivového oleje. V případě potřeby se v ní mohli obyvatelé osady ukrýt před nepřítelem a nějakou dobu přežít bez úhony.

Navečer odjíždíme na nocleh do města Yafran . Před večeří konáme jen krátkou procházku po okolí. A taky na nákup „piva“ – samozřejmě že nealko, v celé Libyi panuje přísný zákaz konzumace alkoholu. Je to zde považováno dokonce za trestný čin. Cestou jsme potkali uříznutou kravskou hlavu, zavěšenou na stromě před řeznictvím. Reklama je reklama. Pak už jen idylka před večeří-neskutečně kýčovitý západ slunce.

   Brzy ráno odjezd do pouštního města Ghadames. Cesta je dlouhá něco přes 500 km, počasí nám zatím přeje, je kolem 30°C, a na obloze se občas kupí mraky. Podle Fauziho ale déšť nehrozí. V minibuse máme klimatizaci a panuje výborná nálada. Cestou se stavujeme ve vesnici Kabaw, kde je také jedna velmi zachovalá sýpka. Po prohlídce odjíždíme směrem na Ghadames do kempu, kde přespíme.

Návštěva večerního města, spojená s vynikající večeří byla fajn, cestou do kempu zpět jsme trochu bloudili, ale dobře to dopadlo. Jednoduše zařízený kemp s klasickými „šlapkami“ na WC a dokonce teplou vodou ve sprchách byl velmi příjemný a čistý. Noc jsme zvolili ve stanech, i když k dispozici byly hliněné domky s rákosovou střechou. Kdo by raději nespal za teplé noci pod hvězdnou oblohou. Za nízkou zídkou byl datlový háj. Hrst čerstvých slaďoučkých datlí k snídani je moc dobrá věc. Ale nejsou jako ty, co se k nám dovážejí, tyhle jsou úplně jiné-jako med, jen se na jazyku rozplývají.

     Ghadames, jinak také nazývaný perla nebo nevěsta Sahary, je velmi staré město s deseti tisíci obyvateli nacházející se na hranicích Libye, Tuniska a Alžírska, a je zapsané v seznamu památek UNESCO. Už v dobách římských byl velice významným městem, co by křižovatka obchodních cest. Na jeho okraji je hřbitov, který jsme míjeli cestou z kempu. Kromě jiných jsou zde pochováni marabuti – světci. Marabut má dva významy. Označuje buď islámského učitele, učence Koránu, nebo označení hrobky svatého muže, ke které putují věřící. Hrob je jednoduchá stavba ve tvaru jehlanu. Cestou jsme viděli mnoho takovýchto hrobek. Za návštěvu stojí i muzeum s mnoha zajímavými exponáty.

    Samo staré město se rozkládá na nepříliš velké ploše, obehnané hradbami. Vstup do města byl dříve možný sedmi branami. Dnes se vchází branou Bab al-Burr.

Po vstupu do města se člověk ocitne jako mávnutím čarovného proutku v pohádce. Hliněné domy bíle natřené září jako perly, klikaté uličky, ztrácející se v přítmí důmyslně budovaných zakrytých ulic aby chránily obyvatele před spalujícím sluncem, tvoří dokonalé bludiště. V současné době tu ovšem mnoho obyvatel není. Většina z nich se odstěhovala do „nového“ Ghadamese a do starých domů chodí jen na víkend. Některé domy se postupem času již rozpadají, jiné jsou opravovány a slouží jako turistická atrakce. Lze si prohlídnout jejich vybavení a tradiční červenou výzdobu na zdech a potom z nich vystoupat na střechu a užít si nádherný pohled na celé město. Střechy dříve sloužily výhradně ženám. Ukryty před mužskými pohledy se mohly vzájemně navštěvovat, neboť po střechách se dalo přejít celé město. My jsme ušli jen kousek, a to z obavy že bychom nemuseli najít ten správný „vchod“ zpět. Ovšem pohled na bílé domy obklopené množstvím zelených zahrad za to určitě stojí. Za množství zeleně vděčí město vydatnému prameni. Město také mělo zvláštní způsob pro distribuci vody. Pět kanálů, které rozváděly vodu mešitám a pro zemědělskou půdu a sady, bylo vybudováno paprskovitě. Na náměstí je dnes velká nádrž s krásně čistou vodou. Naše mužská část výpravy využila možnosti se vykoupat. No a ženská část tak mohla akorát koukat. Místní zvyky je třeba respektovat, pokud se turista nechce dostat do problémů. Tak jsme si alespoň natrhaly datle a granátová jablka.

    Ráno nás čeká 900 km dlouhý přejezd do oblasti Sabhá a stejnojmenného města. Cesta byla dost úmorná. Je konec září a teploty se pohybují stále nad 30°C. V noci je kolem 20°. Do kempu v Sabha přijíždíme večer. Je celkem luxusně vybavený. Dvoulůžkové chatky s klimatizací, sprchy, restaurace, bazén. Dokonce je tu i malá ZOO.  Ráno pokračujeme dál do 200 km vzdáleného Murzuqu. Návštěva starého hradu a zejména tržiště v nás zanechala nesmazatelný dojem. Typické tržiště, kam nechodí žádní turisté. Nakupovali jsme všechno možné od jídla až po látky, užívali si krásnou atmosféru. Tuarégské prodavačky se nechaly bez problémů fotit a ještě z toho měly legraci. Muslimky už tak vstřícné nebyly. Naopak.

    Z Murzuqu jsme se vydali do Germy. Ruiny staré Germy jsou němým svědkem kdysi bohatého města, jehož počátky sahají až do 4.stol.př.n.l. Ve zdejším muzeu lze vidět mnoho archeologických nálezů od pěstních klínů, různých nástrojů, předmětů denní potřeby, oděvů až po obřadní předměty. Součástí expozice jsou i kostry původních obyvatel z období 400 l. př. n. l. Jedinou vadou na kráse této unikátní expozice je to, že většina textů je pouze v arabštině.

   Další noc v kempu ve vesnici Takartibah. Malý a příjemný kempík na úpatí asi 200 metů vysokých dun. Obrazová výzdoba v místní restauraci nenechává nikoho na pochybách, že se na dunách lyžuje. My jsme raděj chodili pěšky.

    Po snídani odjíždíme jihozápadním směrem za největším turistickým cílem – k pohoří Akakus. Cestou musíme v městečku Ubari přesednout do osobních aut, protože silnice už je v takovém stavu, že náš minibusek po ní jet nemůže.

   Nacpeme se i s batohama do třech aut a vydáváme se dál 370 km do vesnice Al Uwaynat. Tady nás už očekávají terénní auta a naši noví průvodci na příští týden – Tuaregové. Vítají nás zahaleni od hlavy až k patě do barevných oděvů. Po krátké jízdě zastavujeme ve stínu akácií na oběd. Máme tady 100% servis. Musíme si zvykat, že jídlo se servíruje všechno na jeden velký tác a každý si odebere „svůj“ díl.

K obědu je vařená cizrna, tuňák z konzervy, rajčata, okurky, olivy, citron, cibule. Po obědě káva nebo čaj a siesta. Kolem 15. hod pokračujeme dál v naší cestě.

  V této oblasti se nacházíme v části štěrkové nebo kamenité pouště zvané hamada. Ta je bohatá na různé druhy hornin – od světlých pískovců až po černé čedičové hory, z nichž většina eroduje na stovky složitých skalních útvarů a monolitů, které tvoří bizarní útvary. Nejznámější skalní útvar je Adad (Finger): Adad znamená v berberském jazyce „prst“ nebo „palec“, od toho, že tvar kamene opravdu připomíná prst.

     Po pár hodinách jízdy v neznámé krajině zůstáváme spát v jakémsi otevřeném údolíčku, obklopeni dunami a skalami. Na obloze se kupí mraky. Stavíme stany, po večeři si ještě užíváme magickou krajinu a jdem spát. V noci se přihnala bouřka. Vichr byl takový, že nám to rvalo stany a někteří měli co dělat aby ubránili svá obydlí a do toho celkem slušně lilo. Všechna ta divočina trvala asi půl hodiny, ale stálo to za to. Ráno jsme měli písek všude. Ve stanu, ve vlasech, v uších, v zubech. Velejemné částečky písku se prodraly přes batohy do velmi dobře utěsněných pytlíků a pytlíčků. Prostě všude.

   Na písku zůstaly po dešti jamky po kapkách a do rána vyrostly asi 1-2 cm velké rostlinky trávy. Příroda je mocná čarodějka. Po snídani jedeme asi 100 km přes pláň Al Awynat k prameni Okusamane načerpat dostatek vody pro příští dny. Pramen je velmi vydatný, voda je jímána do obří cisterny a odtud část vedena do betonového napajedla pro velbloudy. Voda je chladná a velmi dobrá. Po občerstvení se vydáváme k našemu cíli, pohoří Acacus.

Tadrart Acacus se nachází v jihozápadní části Libye, hraničí s Alžírskem, a jako takový je součástí Jabel Tassili v Alžírsku. Tato opuštěná pouštní oblast je nejvýznamnější open-air galerií pravěkého skalního umění na světě, z nichž mnohé je starší více než 8 000 let. Umění nabízí jedinečnou příležitost prozkoumat a objevit skrytá tajemství dlouho zapomenuté minulosti. Jsou tady kresby nejrůznějších zvířat, která kdysi na Sahaře žila – sloni, žirafy, antilopy. Ale také malby postav mužů či žen a lovecké výjevy. Člověku to připadá jako zjevení. Ani se nechce věřit, že malby jsou opravdu tak staré. Jsou tady bohužel i malby současné v podobě různých sprejových nápisů a čmáranic od zhovadilých „turistů“. Je až s podivem, jak někdo cíleně jede tisíce kilometrů, aby po sobě zanechal spoušť. Oblast je bohužel tak odlehlá, že těžko někoho chytit při činu. Některé lidi jsou prostě blbé a pitomé.

Skalní kresby jsou všude okolo nás, tak jsme si tady užili fotografování do sytosti a v různých polohách, protože malby jsou i na stropech skalních převisů. V poledne byla po obědě obvyklá siesta. Někteří jedinci dokázali klidně usnout, i když při naší návštěvě této oblasti bylo 45°C.Protože vlhkost vzduchu je tady téměř nulová snášíme vedra úplně v pohodě.

Odpoledne jsme odjeli do jednoho z místních vádí, kde jsme se utábořili. Někdo ve stanech, Tuaregové a romantici pod širým nebem. V noci teplota celkem slušně klesla, takže se spalo dobře.   Ráno budíček v 7 hod. Snídaně, sbalit stany a jet dál. Cestou jsme nahlédli na okraj tuarežské vesnice. Tedy jen do jedné chýše, kterou mají na focení pro turisty. Kromě jednoho kmeta a malého chlapce tu nikdo nebyl. K ostatním chýším, které byly opodál jsme jít nesměli. I když se místní Tuaregové živí více turistikou, pečlivě si střeží svoje soukromí. Je to tak v pořádku.

    V další cestě jsme pokračovali už zpět k severu. V této lokalitě bylo zase množství skalních kreseb a petroglyfů – to jsou plastické obrazce, vytvořené dlabáním nebo obrušováním.

Po povinné polední siestě se vydáváme dál na sever, abychom ještě za světla našli místo pro táboření.

Cestou se nám podařilo parádně zapadnout do písku. Spíme pod širým nebem mezi dunami, 80 km dokola není živáčka. Tedy lidského. Na poušti je spousty rozmanitého hmyzu, včetně drobných hlodavců. Jeden noční tvor se přišel podívat. Taková myš s očima přes celou hlavu a uši jako zajíc. Posbírala drobečky z jídla a zmizela. Noc byla měsíčná, takže bylo krásně vidět. Stačilo odejít pár desítek metrů a sednout si na vrcholek duny a zaposlouchat se. Kromě svého dechu je slyšet i přesýpání a šustot písku, jak ho vánek žene pouští. Tuaregové říkají, že Sahara zpívá. Zpívá smutnou píseň o tom, jak kdysi byla krásná a plná života a sní o tom, že se zase jednou zazelená. Ten kdo její píseň uslyší, se sem zase vrátí. Hezká romantika, že?

   Ráno pěkně zase do reálu. Míříme stále na sever, do oblasti slaných jezer Ramlat Dawada. Naleznete je uvnitř Ubarského písečného moře poblíž Sebhy, centra libyjské Sahary a rodiště plukovníka Kaddáfího.

Jezera jsou poskládaná pod vysokými dunami, obklopená palmami, vzdálená mezi sebou 10-40 km. Voda je v nich horká a slaná jako v Mrtvém moři. V jejich sousedství jsou ale studny se sladkou vodou, na níž lze narazit jen pár desítek metrů od zasolených břehů. Navzdory zničujícímu horku a žádnému vodnímu zdroji jezera téměř nevysychají. Cestou stavíme u jezera Umm al-Maa ( Matka vody). Utábořili jsme se na vyvýšeném místě mezi dunami. Dnes je úplněk, světla jako ve dne a hvězdy není moc vidět. Mně se za takových podmínek špatně spí a tak se toulám po okolí. Je to paráda. Ráno jsme odjeli k jezeru Mafo Lake, kupujeme suvenýry a pokračujeme dál k jezeru Gaberoun, ve kterém jsme se také vykoupali. Poslední večer na Sahaře jsme spali naposledy mezi dunami. Ráno nás čeká dlouhá cesta zpět na pobřeží. Loučíme se se „svými“ Tuaregy a terénní Toyoty měníme za náš mikrobus. Tarimerk Targi (děkujeme, Tuaregové).

     Míříme do Tripolisu. Tady budeme ještě pár dnů. Po úmorné cestě jsme dorazili do našeho hotelu. Vykoupat a spát. Ráno nás čeká návštěva dalšího starověkého města – Sabrathy.  V r. 1982 bylo město vyhlášeno součástí světového kulturního dědictví UNESCO. Město vzniklo asi 500 let. př. n. l. jako fénický obchodní přístav, východiště transsaharské obchodní cesty. Od roku 146 př. n. l. bylo město pod nadvládou Římanů. V roce 643 n.l.byla Sabratha dobyta Araby a opuštěna. – Zachovány jsou zbytky přístavu a obytné čtvrtě, římské divadlo, lázně, křesťanské katakomby a základy několika kostelů. Sabratha leží na břehu Středozemního moře asi 40 km od Tripolisu. V areálu města je možno se po zaplacení vstupného 6 LD volně pohybovat, jsou tady i krásné a lidu prázdné pláže – ideální místo na koupání. Plavat v moři a dívat se na římské památky to je možné snad jen tady. U vchodu u stánku s občerstvením nás čeká překvapení. Nahlas se dohadujeme, jestli mají studené nealko pivo. Pán za pultem odpovídá česky!! Jasně že máme. Je to bývalý voják, který studoval před 25 lety na Fakultě letectva v Brně nebo jak se to tenkrát jmenovalo. I po těch letech uměl obstojně česky.

    Vracíme se zpět do Tripolisu. Návštěva přístavu, obchůdků a restaurace. To jsou naše poslední aktivity. Já jdu ještě nakoupit nějaké drobnosti do Mediny. Už je tma, a přestože se toulám sama, nemám pocit strachu. Cesta k hotelu trvá slabou půlhodinku. V blízkém krámku si ještě kupuji pití a ovoce, loučím se s prodavačem a jdu balit. Zítra dopoledne nás ještě čeká návštěva  muzea v Červené pevnosti na Zeleném náměstí a pak už jen zabalit, rozloučit se s naším dobrým průvodcem Fauzim a sbohem Libye. Odlétáme domů plni zážitků z téhle zajímavé země.

No a příště…..