Sobota – 29.11.2008  odlet z Prahy ve 13.45 do Istanbulu, v 19.50 místního času odlet do Jemenu – letiště  v Sana´a.

 Neděle – 30.11. 2008  v brzkých ranních hodinách přílet do Sana´a.

     Tak, a po 2 letech jsem opět na Arabském poloostrově. Moje předchozí návštěva v letech 2005 a 2006, kdy jsem navštívila Omán, ve mně zanechala nutkavý pocit, že se sem ještě někdy vrátím. Stalo se.

 V neděli 30.listopadu mě na letišti v Sana´a uvítala již důvěrně známá vůně Orientu, zmatky, výkřiky a také temperamentní lidé této, pro mne zatím neznámé země a 25°C . Po letech 2005 a 2006, kdy jsem trávila pokaždé celý měsíc v sousedním sultanátu Omán, jsem si neuměla představit, jak propastně rozdílné jsou tyto dvě země.Bohatství a bída.

     Na rozdíl od let minulých, kdy jsme se toulali ve dvou po Ománu křížem krážem, se tentokrát moje cesta uskutečnila pod vedením zkušeného znalce a specialisty na Jemen a majitele CK Pavla. Společně jsem se vydala spolu s jedenácti dalšími souputníky na objevnou expediční cestu. Část cesty jsme absolvovali po pevnině v ne příliš turisty navštěvovaném pohoří Bura v západním Jemenu a část po ostrově Socotra.

Trochu informací neškodí.

Název : Jemenská republika – Al Džamhurija al Jemenia

Rozloha: 527 970 km² , počet obyvatel: 22,5 mil

Na severu sousedí se Saúdskou Arábií, na východě s Ománem. Západní pobřeží je velice hornaté,směrem na východ se snižuje. Do severní části mohutně zasahuje písečná poušť Rub al Chálí (Empty quarter – Prázdná čtvrtina).

 Klima je tropické a velmi suché. Výjimku tvoří západní horské oblasti. Srážky sem přináší letní monzuny z Indického oceánu. Většina území má však méně než 100 mm srážek za rok. Vegetaci tvoří převážně suchomilné rostliny ale v úrodnějších západních oblastech při pobřeží rostou ovocné stromy, pěstuje se zde pšenice, proso, brambory, káva a bavlna.   

     Sana´a – dnešní hlavní město Jemenu – založené někdy v 1.stol. n.l., ležící ve výšce 2400 m.n.m je od poloviny 70 let na seznamu UNESCO. Toto zcela zachovalé, pohádkově vyhlížející město se starým súkem (tržištěm), původními tureckými lázněmi, uzounkými uličkami, překrásnými zahradami a téměř 15 000 originálními stavbami, co vypadají jako perníkové domečky, bere doslova dech. Jakoby mávnutím kouzelného proutku se člověk ocitne téměř ve středověku. V pozdním odpoledni uličky ožijí nebývalým ruchem, město doslova pulzuje, vzduch je naplněný vůněmi koření, kadidla a právě se vařících vynikajících jídel a ukřičených domorodců, kteří po polední siestě mají tváře napěchované kátem.

     Pohoří Bura s nejvyšším vrcholem Jebel Bura – 2760 m.n.m  se nachází asi 100km  JZ vzdušnou čarou od hlavního města. Na rozdíl od ostatních hor zde panuje poměrně vlhké klima. Je poslední oblastí, kde se v Jemenu ještě pěstuje ve velkém káva . Na většině míst v Jemenu se bohužel pěstuje nechvalný kát- Catha edalis– údajně nenávyková droga, ale i tak pro národ jako takový velice zhoubná. Jedná se o keř, jehož listy se vkládají do úst a několik hodin žvýkají.Látka vylučovaná z listů,působí jako sedativum a také zahání hlad. Kát žvýkají i ženy a děti školního věku. Většina příjmů v rodině je vydávána právě za tuto drogu. Většina půdy je osázena keři kátovníku a většina vody je používána na jeho zavlažování. Začarovaný kruh z něhož není úniku a vláda jej tiše toleruje. Cesta do pekel.

     Součástí této nepříliš turisticky navštěvované oblasti je i  The Jabal Bura valley forest National Park – přírodní park,který se rozkládá v údolí o výměře asi 300 ha. Kromě volně žijících opic, hyen,hadů spousty ptáků se zde nachází i zbytek původního pralesa s tropickými palmami a myrhovníky.

Jak jsme putovali po Jemenu

    Neděle – 30.11.2008 – Po ubytování v hotelu Taj Talha v centru Sana´a jsme si chvilku „dáchli“ a po snídani vyrazili do města. Něco tak nádherného se hned tak nevidí. Během hodiny máme všichni nejméně 100 fotek. Ještě že jsou ty „digitály“. Celý den chodíme po městě a fotíme kde co. Fantastická atmosféra, lidi,děti. Všichni jsou velice vlídní a přívětiví. Neustále se na nás usmívají. V pohodě měníme peníze a užíváme si. Ceny jsou pro nás velmi příznivé, jídlo vyjde zhruba tak na 100 kč a je ho hodně a vynikající. Ochutnáváme všelijaké mňamky. Pečená ryba, kuře, osmažené brambory, dušená zelenina,ful-kaše z fazolí, chobs – obří chlebové placky. Výborné. Návštěva místní jídelny toto vše ještě podtrhla. Jemenci vaří velmi chutně, málo solí, používají hodně zeleninu a pálivé koření používají jen do některých jídel. Dlouho do noci jsme si užívali a nasávali do sebe úžasnou atmosféru města. Dal by se o tom napsat román.

     Pondělí  1.prosince a druhý den našeho pobytu si najímáme terénní auta a odjíždíme do hor směr Bura. Spolu s námi odjíždí i Nabil, pracovník místní agentury, který bude po celu dobu pobytu na pevnině naším průvodcem. První zastávka je v pohoří Haráz – poutní místo Hidhaib(Hoteib), jež leží ve výšce okolo 2300m . Taková aklimatizačka. Ovšem jak pro koho. Odlétala jsem po nemoci, fyzička na nic. Nahoru lezu jak mátoha. Nahoře je malá mešita .Je to poutní místo šíitské sekty Ismailitů ze 16.stol. Kolem dokola výhledy na úžasnou krajinu s množstvím vesnic na vrcholcích hor. Na každém vrcholku jsou neuvěřitelné kamenné stavby. Některé domy jsou staré víc jak 600 let. Fantastické pohledy. Dolů je příjemná cesta. Z Hidhaibu sestupujeme do vesnice Mana Kh, kde nás čeká vynikající krmě v místní restauraci a nealko pivo ! ( alkohol nee, to je snad všeobecně známo) a taky tanečky – tedy představení 2 místních tanečníků. Uměli kluci, fakt super. Se soumrakem opouštíme tohle příjemné místečko a odjíždíme do Bajilu – vesnice, kde budeme spát. Na střeše školy. Naše noclehy se na pevnině většinou odehrávaly na střechách škol. Mělo to své výhody – vždy rovný povrch, z hlediska bezpečnosti to nemělo chybu a ráno ty výhledy…Pro místní děti to ovšem byla ohromná atrakce. Děti v horách jsou úžasné. Nežebraly, neotravovaly zas tak moc, aby to bylo nesnesitelné. Z focení měly hroznou legraci, zvlášť když se viděly na displeji foťáku. Jejich veselé pokřikování „sura,sura“ se šířilo jak lavina. Sura je arabsky fotka. V horách je velká bída – měřeno naším pohledem – ale místní obyvatelé jsou skromní a schopni žít i s tím málem, co jim hory nabízejí. Jejich kamenná obydlí jsou velmi jednoduše zařízená – nezbytný koberec, polštáře na sezení a občas nějaká skříňka. S hygienou si až tak velké starosti nedělají neboť voda je v horách příliš vzácná. Každý, kdo jde z údolí nahoru má jako nezbytný doplněk : kanystr s vodou. I děti. Oblečené do toho co dům dal, občas i bosky okolo nás poskakovaly jako kamzíci. Večer uléháme do spacáků plni dojmů a těšíme se na další náročný den.

   Úterý  2. prosince – Ráno, když ještě nebylo tak velké horko, jsme opustili školní střechu a vystoupali asi 700m pěkně do kopečka a vydali se k Jabal Lyaam ( 2300 m). Ve vesnici Rugab jsme měli dokonce možnost si prohlídnout místní vězení – přes něj totiž vedle cesta na vyhlídku na střeše. Nebo možná nevede – ale my tudy šli. Ve vězení byli opravdu vězni i s pouty na rukou. Na střeše viditelnost bohužel nic moc, opar a pod námi mraky, fotit se moc nedalo. V Jemenu je obvyklé chodit na střechy některých domů za účelem výhledů po okolí ale také je používat i k jiným účelům. Třeba chovat kozy, nebo mít v nějakých nádobách zeleninu anebo taky stanovat. V této vesnici se nám také dostalo pozvání na čaj do jednoho z místních domů. Tím ovšem zážitky toho dne nekončily. Při sestupu do údolí přes vesnici Džejlán se nám úplně náhodou naskytla příležitost zúčastnit se pravé jemenské svatby. Tedy už jen „oslavy“ .Námluvy se v Jemenu odehrávají tak, že matka synovi  vyhlídne nevěstu, nastřádá spoustu peněz, pak jsou ohlášky a pak svatba. Novomanželé jsou oddáni odděleně – v mužském a ženském domě. My jsme byly pozvány pochopitelně mezi ženy a nevycházely jsme z údivu. Svatební veselí bylo v domě o několika místnostech. V jedné se vesele kátovalo – lístky již řečeného kátu se svinou do úhledného balíčku, vloží do „tváře“ a lehkým kousáním se uvolňují látky v něm obsažené . Má to vliv na celkové zklidnění organismu – samozřejmě jsme si také daly, protože odmítnout to by v této situaci bylo jaksi neslušné. Zkušenosti jsme nabyli všichni už v San´a na tržišti. Ve druhé místnosti o rozměrech asi 4x5m bylo namačkáno tak 40 žen různého věku. Všechny byly oblečené do úžasných vyšívaných šatů, jaké si jen těžko lze představit i v nejbujnější fantazii. Nevěsty (byly 3, protože hromadná svatba je levnější) měly na sobě barevné šaty, překrásné zlaté čelenky, náramky a náhrdelníky. Všude se linula těžká vůně, smích, veselí, zpěv a bubnování (a ne ledajaké) na umělohmotný kanistr. Tančilo se a pil sladký silný čaj. „Tančily“ jsme spolu s Lenkou. V pohorách mezi bosými. Ono ani tak nešlo o tanec jako spíš o všelijaké vlnění. Místní děvčata z toho měla legraci, naše pohyby je přiváděly v úžas. Bylo to strašně prima-jen jsme si moc nepopovídaly. Arabština jaksi není naše parketa. Asi po půl hodině to vypadalo, že už to nepřežijem. V místnosti bylo vedro a vzduch by se dal krájet. S velkou omluvou a k nelibosti přítomných jsme se vypotácely ven. Ale jen do chodby. Tady nás zajaly další ženy a musely jsme s nimi vypít alespoň šálek čaje. Ženy byly velice přívětivé a přátelské, očividně jim bylo líto, že je už opouštíme. Konečně se ženská část naší výpravy probojovala ven. Bylo to pro nás náročné. Pro ně to bylo úžasné zpestření – ještě nikdy v životě neviděly na vlastní oči cizinky tak zblízka. Teď se mohly dotýkat jejich bílé kůže, dívat se na dvě blondýny, dvě zrzky a jednu černovlásku. Úžasný zážitek pro obě strany. To vše bylo možné jen proto, že nás pozvala na oslavu patrně matka „rodu“ a nebo jen místní stařena,která měla pochopení pro zvědavé turistky.Ženy vůbec netrvaly na tom, abychom si zakryly vlasy,přes trička vzaly košile s dlouhým rukávem, či něco podobného. Ani ty pohorky jsme nemuseli zout. Jediná podmínka a pro nás pochopitelně ta nejhorší byla : schovat foťáky ! Jak kruté !! A tak celá ta úžasná příhoda zůstane jen v našich myslích. Po opuštění „ženské oslavy“ jsme šly vyzvednout mužské polovičky. Tady se ovšem situace vyvíjela jinak. Byly jsme pozvány do mužského domu, nabídli nám kát a čaj. Fotit se mohlo dle libosti. Mezi místními byl i učitel angličtiny a tak komunikace tady byla bez problémů. Bylo nám líto se rozloučit a odejít pryč. Ale čas byl neúprosný. Odcházeli jsme po 17 hod a v 19 hod už je tma.

     Večer jsme dorazili na  konec vesnice, kde jsme spali opět na střeše jednoho domu. Bydlela zde velmi sympatická rodina s několika dětmi. V místnosti zvané „diwan“ jsme povečeřeli kuře a těstoviny. Po večeři část naší výpravy navštívila rodinu hostitele v jejich pokoji. Ruce, nohy, tužky a papír byly opět v pohotovosti. I přes jazykovou bariéru jsme si „hezky povídali“. Až když žena přinesla vodní dýmku tak jsme vzali do zaječích. Vodní dýmka není špatná, pokud ovšem nekoluje z úst do úst. To je i na otrlého cestovatele dost a pochybuji, že by nás naše očkování uchránilo před nějakou infekcí. Obdarovali jsme je drobnými dárky a já jsem jedné z holčiček, asi tak osmileté  Suraje, věnovala na památku moje stříbrné náušnice. U nás stály pár babek a jí slušely daleko víc než ty provázky, které měla v uších. Nádherná kočka s uhrančivýma očima. Před spaním jsme si ještě povyprávěli a potom byla hygiena z PETky a pak hajdy na střechu. Ráno se vstává v 6 hod. Hygiena z PETky vypadá tak, že z lahve o obsahu 1l při trše šikovnosti dokáže člověk provést očistu celého těla a ještě zbude i na zuby.

     Středa, 3.prosince 2008  – Po snídani ( arab.chléb,marmeláda,sýr,ukrutně sladký čaj.. – každý den) dáváme batohy do pytlů a s láskou a důvěrou je svěřujeme našim nosičům. Nosiče máme vždy jednoho na dva lidi. I tak je to úžasná pomoc (pochopitelně že za tučný bakšiš)- když ubude ze zad zhruba 10 kg tak je to znát.  Vydali jsme se směrem k vesnici Adden .Šli jsme v příkrých srázech mezi táhlými kávovými políčky přesně tak širokými, aby se na ně na šířku vešel 1 keř. Sem tam bylo mezi keři vidět i sběračky kávy.

    Před sebou máme pochod do vesnice Al Kama – dolů, nahoru, dolů, nahoru. Docela makačka – ale ty pohledy ! Je úžasné, jak mohli lidé vybudovat svá obydlí na takových místech. Některé staleté domy vypadají spíš jako divadelní kulisy k nějaké pohádce. Nikdo z nás si asi tu dřinu neumí vůbec představit. V Al Kama budeme opět spát na střeše místní školy. Po 2 dnech máme konečně příležitost se umýt. Vodu bereme na laně přivázaným uříznutým kanistrem z podzemní cisterny na dvoře školy – hned vedle záchodů. Ty budou i naše koupelna. Školní záchodky vypadají nevábně: silně znečištěné šlapky a všude binec. Ale i tak je to blaho nalít na sebe vodu a nechat ji stékat po unaveném těle. V tom okamžiku jsou myšlenky na to, že záchody prosakují do betonové cisterny utlumeny slastným pocitem čistoty. Ještě něco k snědku a hurá do spacáku. Výška asi 1500m, teplota odhadem 15°C, po setmění absolutní ticho = krásné sny.

    Čtvrtek, 4. Prosince 2008 – Po snídani balíme stany, naposledy svěřujeme našim nosičům bágly a svižně sestupujeme do údolí. Čeká nás cesta přes The Jabal Bura valley forest National Park. Je to nádherné údolí s původním porostem, který se kdysi vyskytoval ve velké části Jemenu. Po nerozumném kácení dřeva v dávných dobách se zachovalo jen toto malé území a zůstalo zde pár endemických rostlin a živočichů. Cestou vidíme množství krásných kytek, palmy a kvetoucí keře. Těžko lze říct, jaká mají vůbec jména. Údolí hraje všemi odstíny zelené. Ranní slunce tuhle nádheru ještě umocňuje. Z dálky je slyšet skřehotání opic a zpěv ptáků. Po 6ti hodinovém sestupu přicházíme do vesnice Hudaidah. Ještě chvíli lenošíme u krásného jezírka s vodopádem, které je ovšem plné bakterií leptospira – takže o koupání nemůže být ani řeč. Přicházejí nosiči s našimi batohy, přijíždějí najaté džípy a my se loučíme se strážcem NP a s překrásným koutem Jemenu – oblastí Bura.

     Cestou zpět navštěvujeme ještě původní hliněnou vesnici, jejíž jméno ani neznám . Fotit smíme jen stavby a děti, ženy se stejně schovaly. Chvíli okukujeme jejich obydlí a zíráme na pozemní kuchyni, kde se právě vaří nějaké dobré jídlo. Ještě pár fotek z interiéru chatrčí a pak už nabíráme směr Sana´a. Večer do města na večeři, v hotelu ještě řádně vykoupat, přebalit batohy, nepotřebné věci si na týden uložit v hotelovém úložišti a v ½ 3 ráno hurá na letiště. Čeká nás další dobrodružství, tentokrát na ostrově Socotra v Indickém oceánu, vzdáleném od pevniny 400 km a slabé tři hodinky letu.

Ale to už je zase jiné povídání.