VIETNAMEM  OD  SEVERU  K  JIHU ( 1. 11. – 30. 11. 2010)

 

Je 1.listopadu 2010 - odlet z Prahy v 10.55 do Moskvy. Na novém, ještě nedokončeném terminálu letiště v Šeremetěvu čekáme na letadlo do Hanoje 4,5 hod. Před 20. hod konečně vzlétáme, abychom ráno přistáli v Hanoji.

Tak konečně tady. Naší expediční cestu jsme připravovaly víc než půl roku. Trasa: Vietnamem od severu k jihu. Doba pobytu: 1 měsíc. Počet členů: dvě. Vysoká a štíhlá Mary  se stříbrnými vlasy a malá, dobře živená a zrzavá já. Dvojka k pohledání. Těš se! Vietname !

  Na letišti je mumraj, měníme peníze a z Ička si odnášíme mapu Hanoje. Místním busem jedeme do centra města, ovšem nikoli do starého města. Tam pokračujeme taxíkem. Kolem poledne se ubytováváme v ne zrovna nejlevnějším hotelu v centru staré Hanoje - to je vždycky riziko prvního dne, než se člověk rozkouká.

   Necháváme věci v hotelu a jdeme na prohlídku města . A taky podle našeho itineráře sehnat jízdenky na vlak do Lao Cai – do hor na severozápad země. Máme v úmyslu procestovat Vietnam od severu k jihu. Víza máme na 1 měsíc tak se nám to snad podaří. Jízdenky jsme nakonec nechaly na hotelové službě. Jsme jen dvě, tak by to mohli zvládnout. My jsme si zatím šly prohlídnout starou Hanoj okolo jezera Hoan Kiem a přilehlé okolí. V šest večer už je tma, tak si kupujeme naše první vietnamské jídlo na ulici - velmi chutné - a jdeme spát. Časový posun 7 hodin je hodně znát. Ještě zjišťujeme, že jízdenky na „Sapaly expres train“ máme objednané na zítra večer – lehátko za 35 USD na osobu.

   Ráno už jsme se trochu zmotořily a tak jsme zabalené batohy nechaly v hotelu a jely do města. Plán byl Ho Či Minhovo muzeum a okolní památky. Chtěly jsme si užít atmosféru města a tak jsme si najaly rikšu.

Kolo, před ním vozík a na něm my dvě, a na kole malý, drobný Vietnamec. Nebyl to nejlepší nápad. A to všechno v dopolední dopravní špičce. Byl to zážitek. Tisíce řidičů motorek jezdilo vedle nás, proti nám, za námi, míjeli nás jen o centimetry a všichni troubili, na křižovatkách jezdili na červenou a my dvě jsme dostávaly záchvaty smíchu, křičely pomóóc a prosily všechny svaté, aby to dobře dopadlo. Vietnamec se chudák nadřel a nám lezl adrenalin i ušima. Ale stálo to zato. Zaplatily jsme mu dvojnásobek, to za tu dřinu. Ho Či Minhovo mauzoleum bylo bohužel zavřené. Pagoda jednoho sloupu a ostatní památky byly v obležení turistů. Tak jsme prohlídku absolvovaly hezky v davu. Odpoledne jsme šly zpět k hotelu raději pěšky. Cestou bylo Vojenské muzeum, které také stojí za pozornost. Posbírali všechny možné vraky z války a poskládali na jedno místo. Cestou k hotelu nás ještě napadlo zastavit se ve Vietnam Airlines a zabukovat si letenky na konec měsíce ze Saigonu zpět do Hanoje. Byly jsme úspěšné – za pouhých 1.694.000 VND = 80 USD, to je dobrá cena. Úspěchy jsme završily tím, že jsme si ještě koupily na konec měsíce vstupenky do divadla vodních loutek v Hanoji a nakonec i zamluvily levnější hotel pro poslední dny našeho pobytu ve Vietnamu. Teď už zbývá jen vzít batohy a vyrazit na nádraží. Ještě dvě hodiny musíme čekat, než nás vpustí do vlaku. Lehátka jsou v kupé jen 4, molitanová matrace a čisté povlečení + 2 lahve vody na noc. Toalety čisté, teplá voda tekla až do rána.

   Ráno v 6.00 budíček a jsme v Lao Cai. Je to město na severozápadní hranici s Čínou a východisko do 35 km vzdáleného pohoří Hoang Lien Son. Na nádraží je zmatek, všichni chtějí odjet do hor. Vecpeme se do jednoho z minibusů. V autě pro 12 lidí nás jede asi 20. Jiná země jiný mrav, to teď bude platit stále.

Úplně čirou náhodou jsme dojeli k Hostelu Darling, který leží nad městečkem Sapa. Pokoj pro dva za 10 USD s výhledem na město a na hory, úplně super. V příštích dnech máme v úmyslu vyjít na nejvyšší horu Vietnamu i celé Indočíny- Fansipan – 3.143 m. K tomu budeme potřebovat průvodce. V hostelu nám jednoho anglicky mluvícího mladíka nabídli a to hned na další den. OK, domlouváme vše potřebné, cenu 60 USD na osobu na 2 dny akceptujeme, už zbývá jen opatřit jídlo, zabalit stan, spacák a teplé oblečení.

Město Sapa je něco jako Špindlerův Mlýn v Krkonoších. Centrum veškerého dění, na náměstí množství restaurací kde výborně vaří, trhy s množstvím ručních výrobků horských kmenů, které většinou prodávají ženy v jejich typických krojích. Nad městem je krásná vyhlídka, park s orchidejemi, dole jezírko s lekníny a v restauraci mají dobré pivo zn. Hanoj. Aby ne, když je vyučil český sládek.

   Je pátek 5.11.2010  7 hod. ráno. Spěšně snídáme, velké batohy si necháváme v hostelu, protože se sem zase za dva dny vrátíme, do malých batohů ještě balíme poslední zbytečnosti a jedem do hor. Na začátek našeho treku, což je brána NP Hoang Lien, nás odveze auto i s naším vietnamským průvodcem Stienem. Po zaplacení permitu ve výši 30 000 VND (cca 30 Kč) můžeme vyrazit. Cesta vede stále  vzhůru jakýmsi pralesem, kde je spousta potůčků, vlhko a vedro, komáři a cikády. Ty řvou tak, že to zní jako cirkulárka. Po několika hodinách se dostáváme do prvního kempu ve výšce 2 300 m. Je tady přístřešek na přespání a malé občerstvení. Vaříme polívku a po krátkém odpočinku jdeme dál. Stromy vystřídaly nízké keře, slunce pálí a je vedro. Cesta se hodně klikatí, místy jde po skále s ocelovými lany a je pěkně strmá a dost namáhavá. To ovšem nevydrželo Maryino koleno a bylo nutné řešit co dál. Do hořejšího tábora ve výšce 2 900 m už se díky tomu asi nedostaneme a tak troubíme na ústup. Našemu průvodci je to tak nějak jedno, skoro je rád že jdeme zpět. Do prvního tábora se vracíme kolem 17 hod. Vaříme polívku a stavíme ještě za světla stan. V táboře jsme samy spolu s několika nosiči a Stienem. Večer jsme se sesedli okolo ohně, chvilku povídali a oni pak začali zpívat jejich písničky. Jsou jako balady, táhlé a možná smutné. Nebo to tak alespoň zní. Bylo to moc fajn. Mezi tím se úplně vyjasnilo. Na obloze bylo vidět stokrát víc hvězd než u nás. Také se hodně ochladilo. Zalezly jsme s Mary  do spacáků a snažily se usnout. V noci klesla teplota lehce pod 0ºC. Ráno byla všude jinovatka a my byly rády, že jsme nespaly nahoře. Koleno se neumoudřilo, tak nás čeká už jen cesta zpět do Sapy. Škoda, bohužel žádné příště tady asi nebude. Během dopoledne jsme sešli do Sapy, se zastávkou u Stříbrného vodopádu. Nebyl ani moc vidět, protože bylo málo vody. A pak už jen rozloučit se Stienem, honem do naší oblíbené restaurace a pak do hostelu. Zítra nás čeká cesta do Lao Cai.

   Ráno jsme si pěkně pospaly až do 8 hod. Ještě poslední nákupy dárečků na tržišti a pak minibusem do Lao Cai. Bydlíme  v hotelu kousek od autobusového nádraží. Ráno v 6,30 odjíždíme na sever do Viet Quangu, směrem na Ha Giang. Jedeme do oblasti, kam normální turisté nejezdí. V autobusu jede kromě místních ještě několik pneumatik, několik pytlů s čímsi, 3 bedny a naše batohy. Ještě s námi jede mladý pár z Austrálie. Ti mají delší cíl, severní kláštery na čínské hranici. My chceme jet někam k NP BaBe což je od čínské hranice cca 100 km jižněji. Ve Viet Quangu jsme vystoupily a naštěstí za dvě hodiny jel bus směr na Na Hang. Cestou jsme ve vesnici  Vinh Loc přesedly do ještě menšího minibusu a za tmy dojely po dvanáctihodinové jízdě jako poslední pasažérky do  Na Hangu. Málo osvětlená liduprázdná ulice, jen občas štěkl pes. Ubytovaly jsme se v jednom ze dvou zdejších hotelů. Slečna v recepci viděla poprvé v životě Evropanky i cestovní pas. Mluvila jen vietnamsky. Naše jména jsme raději do hotelové knihy vyplnily samy. Ovšem 150,- Kč za dvoulůžkový pokoj s klimatizací a teplou vodou tak bylo příjemné překvapení. V jídelně naproti hotelu nám ochotná paní udělala polívku Pho – to je vývar s kousky kuřecího nebo hovězího masa, všelijaké zelené rostliny a rýžové nudle. Už měla zavřeno, ale každý dong je dobrý. Tak najíst a spát. Po únavné cestě si zasloužíme řádný odpočinek.

   Ráno jsme vstávaly poměrně dlouho.  V jídelně jsme si daly snídani a šly obhlídnout terén.

Plán byl zjistit nějaké spojení do BaBe. Vzhledem k tomu, že jsme asi na konci světa a nikdo tady nemluví anglicky, tak to bude fuška. Napadlo nás zajít do místní školy. Bylo to patrně nějaké lyceum, byly tady jen větší děti a ke všemu byla přestávka. Hned se okolo nás sesypaly. Jedna holčina uměla trochu anglicky, tak jsme stačily zjistit, kde je autobusové nádraží. Pak nás odchytla paní ředitelka, na obvyklou otázku „Do you speak English“ zavrtěla hlavou, ale pozvala nás do své kanceláře a kamsi volala. Přišel učitel angličtiny! Hurá. Obligátní How do You do a pak už jsme sypaly jednu otázku za druhou. Učitel se orosil, pak zbledl a pak ze sebe vysoukal sorry, a zmizel. Ta studentka uměla asi víc než on. Na autobusovém nádraží byl jízdní řád napsaný ve vietnamštině. Nevíme kdy, jak a kudy. Bus do Tuyén Quangu jede brzy ráno. Snad. Tak jsme se rozhodly, že dnes už nikam nepojedeme a zůstaneme ještě jednu noc. Ono to nějak dopadne. Raději se půjdeme projít. Tak se stalo, že jsme došly k řece, pak půl hod. proti proudu dokonce k přehradě. Byla to velká hydroelektrárna, postavená v r.2008 na řece Sông Gâm s kamennou sypanou hrází dlouhou 718m a vysokou 90 m. Tak jsme se po ní vydrápaly nahoru. Před námi se objevilo obrovské jezero. Kus dál po silnici bylo na břehu několik chatrčí a mini přístaviště lodí. Když jsme došly k chatrčím, byly jsme středem pozornosti. Nikdy tady ještě žádní turisté nebyli. Lidé tady byli velmi milí, hned nás pozvali na kávu a na pivo. Na oplátku dostali tatranky a Deli tyčku. Domluva rukama a tužkou. Kde je Evropa netušili. Malovat obrázky – to je celkem spolehlivý způsob domluvy tam, kde je jazyková bariéra. Tak se nám podařilo se svést po jezeru pramicí, kterou používají rybáři. Zaplatili jsme sice 170 tisíc VND (170 Kč) ale zato jsme měly nádherný zážitek. Na jezeře s  modrozelenou hladinou, které se rozkládá mezi homolovitými kopci, jsme byli sami. Náš lodník i jeho žena se jen usmívali. Byli rádi, že se jim podařil takový dobrý obchod. A my byly rády, že jsme viděly takovou nádheru. Asi po hodině jsme se vrátili zpět do přístaviště. Daly jsme si ještě jedno pivo a pak zpět do hotelu.

  Ráno v 6.15 odjíždíme Tuyén Quangu. Cestou míjíme dva nabourané náklaďáky a neuvěřitelným způsobem se prodereme mezi nimi a skálou. V poledne jsme na místě, ale raději budeme pokračovat dál do Ha Longu. Opouštíme panenské území bez turistů a míříme do civilizace. V autobusu s námi jela jedna Vietnamka, která byla nějaký čas v Plzni. Bohužel brzy vystoupila, tak jsme se toho moc nedozvěděly. Po 12 hodinách jízdy vystupujeme též. Na nějaké křižovatce u dálnice, tma jako v ranci. Taxíkem do města je to ještě 10 km. Hotel na nábřeží, pokoj za 15 USD.

  Ráno je město plné turistů. Procházka moderním městem a starou čínskou čtvrtí byla zajímavá. Na druhý den si domlouváme výlet lodí. Jako většina turistů absolvujeme plavbu po zátoce zapsané v seznamu UNESCO. Příroda úžasná ale příliš mnoho lodí a lidí. Je čas zvednout kotvy a pokračovat dál. Odpoledne odjíždíme busem do Ninh Binhu. Město leží u řeky Ngon Dong a má 130 tis. obyvatel. Ubytováváme se opět v centru města. Na druhý den si domlouváme výlet do 30 km vzdáleného Tam Coc – takový malý Ha Long na řece. Máme na půl dne auto i s řidičem, který s námi bude jezdit po celé oblasti a to za 15 USD na osobu. Bich dong pagoda, plavba po řece s nádhernými scenériemi, vápencové hory, socha Buddhy na Mua Groti s 500 schody na vrchol, Thai vi Temple. Určitě stojí za návštěvu. Na nádraží si kupujeme jízdenky do města Vinh. Cena 60 Kč za 240 km. V tomto případě cena = kvalita. Dřevěné sedačky, u stropu řada větráků, čtyři lidé ve vagonu. I tak se dalo těch 5 hodin celkem dobře přežít. Ve Vinhu prší. Raději se přesuneme dál na jih. Musíme přečkat několik hodin, než nám pojede noční expres do Hué. Přijel včas. Špinavá polstrovaná sklopná sedadla, u stropu televize, klimatizace na 18ºC, na zemi binec a po stěnách plno švábů. Brr fuj. Za námi na sedačce pán co neustále něco jí, mlaská a pořád prdí a páchne. Zlatý dřevěný vagon! Nemůžu spát a tak se alespoň snažím koukat do tmy. Po cestě byla na několika místech podemletá trať a chvílemi to vypadalo, že jsou koleje snad ve vzduchu a co chvíli jsme jeli krokem. Nakonec mě zmáhá únava a švábi i smradlavý soused jsou mi jedno a usínám.  Ráno přijíždíme do Hué s velkým zpožděním. Leje jako z konve. Rychle bereme taxi a necháme se odvést k nějakému levnému hotelu. Státní taxikáři mají celkem dobrý přehled. Státní taxi je bílé se zeleným pruhem, řidiči mají bílé košile a zelené kravaty a vždy zapnutý taxametr. A jsou levnější než soukromníci. Bydlíme v centru Hué v hotelu DMZ – 10 dolarů za pokoj bez snídaně. Vybalit, vykoupat, převlíknout, najíst a do města. Nejznámější památka – Imperial City – staré císařské město zapsané na seznamu UNESCO působí v dešti beznadějně a smutně. Evidentně nejsou peníze na údržbu ani na opravu. Cestou zpět zase příšerně leje. Schovaly jsme se se svolením mnichů v jednom malém chrámu při cestě. Byli k nám velice vstřícní a dokonce nám dovolili při jejich obřadu fotit. Obřad se nedá popsat, ten se musí zažít a je to úžasné. Déšť nepřestává a tak jdeme do hotelu. Ještě večeři – steak z vodního buvola, hranolky, dušená zelenina a 2 dcl vína – to vše za 90 Kč. Ňamka.

Celou noc pršelo. Období dešťů se letos nečekaně protáhlo o pár týdnů a přineslo nadprůměrné množství srážek. V centrální části Vietnamu jsou dokonce mohutné sesuvy půdy v důsledku podmáčení. Tisíce lidí bylo evakuováno, bohužel několik desítek zemřelo. Ráno vstáváme opět do deště. Jdeme do nedaleké tržnice nakoupit zásoby a pak ještě navštívit významnou pagodu a chrám Thu Dán. Mezitím se Voňavá řeka rozvodnila tak, že jsme se zpět brodily po kolena ve vodě. Naštěstí je celkem teplo. Místní to řeší tak, že místo kol vytáhnou na ulici lodičky. My jsme se rozhodly opustit zatopené Hué a zítra pokračovat dál na jih, do Da Nangu. Je 16. listopadu a máme za sebou už polovinu cesty.

   Ráno měl vlak víc než hodinu zpoždění a tak přijíždíme do Da Nangu po poledni. Počasí se konečně umoudřilo. U hotelu si na další den domlouváme s místními naháněči výlet na motorkách do Marble Mountains a Monkey Mountains. Odpoledne obhlídka města a návštěva Čamského muzea s obrovskou sbírkou uměleckých předmětů. Hodně zajímavé. Doporučuji návštěvu. Ráno nasedáme na motorky a hurá na výlet.  Marble Mountains je shluk pěti hor lokalizovaných 9km na jih od Da Nanug, na cestě do Hoi An. Pět mramorových hor je pojmenováno po pěti elementech ze starověké východní filozofie; hora kovu, hora dřeva, hora vody, hora ohně a hora Země. Je tam větší počet jeskyní a buddhistické chrámy datované od 7.století. Jednu z nich jsme navštívily - obří jeskyně s oltářem uprostřed. Oblast je proslulá kamenosochařstvím. Těžba mramoru z mramorových hor je zakázána, materiály jsou nyní přepravovány z lomů v severních provinciích jako Thanh Hoa. Samozřejmě jsme si jednu takovou manufakturu prohlédly. A taky jsem si kousíček mramoru propašovala…Odtud jsme odjeli do Monkey Mountains – komplex chrámů , pagod a soch. Největší je 64m vysoký Buddha na lotosovém květu. Na nádvoří je asi dvacet dalších soch z bílého mramoru, ozdobených malachity a jinými minerály a polodrahokamy. Ani jeden nechybí. Inu jiná země, jiný mrav. Na horu se začínají snášet mraky a šeří se. Je to hodně mystické místo. Ještě chvíli si užíváme tu fantastickou atmosféru a pak jedem zpět do města. Balíme batohy a jedem na autobusové nádraží. Čeká nás noční jízda do Nha Trangu.

   Brzičko ráno se ubytováváme ve velmi levném hotelu ( 10USD za pokoj) ve čtvrti na nábřeží. Majitelka umí jen vietnamsky, tak je to docela legrace se domlouvat. Dáváme sprchu a chvilku si dáchnem. V poledne jdeme do města. Počasí je zase na draka. Nha Trang je 400 tisícové město na břehu Jihočínského moře. Na nábřeží je spousta rozestavěných hotelů a moderních staveb. No moc se to sem nehodí, ale kšeft je kšeft. Jdeme navštívit několik památek a sochu ležícího Buddhy. Prší. V jednom snek baru jsme objevili fantastický freš z papáji. Hodně velká dobrůtka. Za tmy se vracíme do hotelu. Majitelka se nám snaží rukama nohama vysvětlit, že se nemáme večer toulat venku. Nha Trang není bezpečné město. Tak jdeme raději spát. Ráno si v ulici za rohem dáváme polívku a jdeme se podívat do muzea Cham Tower. Prší. Je nejvyšší čas odjet někam jinam. Po konfrontaci s mapou usuzujeme, že bude nejlíp popojet busem necelých 100 km na jih do zátoky Cam Ranh. Byla to dobrá volba. Vystupujeme v městečku Cam Hai Tai.

Táhne se podél hlavní silnice a naše první kroky nás vedou někam dát si kafe. Vidíme stolky v zahradě a tak tam zamíříme. Není to občerstvení, ale privátní zahrada. I tak nám uvařili vynikající vietnamskou kávu a ještě poradili, kde se ubytovat. Jakási ubytovna pro místní, na okraji rýžových polí. Celkem dobrá cena, tak není co řešit. Hned po zabydlení se vydáváme do průzkumu okolí. Mezi rýžovými poli je velmi hezký dům – no a z dálky už na nás kývá paní a zve nás domů. V „obýváku“ je na zdi kříž. Je to dost překvapivé, ale paní je jednou z mnoha členů velké křesťanské komunity v této oblasti. Mluvíme rukama nohama, ostatně jako už mnohokrát, protože jiný jazyk než vietnamštinu místní v neturistických oblastech neznají. I tak si rozumíme. Paní je vdova, její muž padl ve vietnamsko-americké válce. Na poličce má fotku muže, maminky a tatínka. Loučíme se a jdeme dál objevovat okolí. Míjíme sádky, kde se chovají ryby, raci, garnáti a kdo ví co ještě, avokádové háje a políčka s různými plodinami. Manufakturu, kde z PET vláken na prehistorickém stavu v příšerných podmínkách tkají zelené pytle na ovoce a zeleninu, takové, jako známe i z našich obchodů. Náhodou se dostaneme na oslavu křesťanského svátku a místní vikář nás vřele zve mezi ně. Ochotně nás provádí a vysvětluje průběh oslav. Chvíli se zdržíme a pak jdeme dál. Je tady moc hezky. Dlouho do noci řvaly cikády a kvákaly žáby. Po zdech a po stropě běhalo asi deset gekonků. Ty ale milujeme, chytají komáry a další havěť. Ráno šok!! Ještě za tmy se z místního amplionu ozvalo šíleně hlasité hlásání. Okamžitě jsme vylítly z postele a šly zjišťovat, jestli je mobilizace, nebo co se děje. Nedělo se nic. Takhle prostě ráno vstávají. Jako za soudruha: dobré ráno občané…atd. Balíme dřív, než jsme chtěly, na recepci reklamujeme ranní „budíček“ a dostáváme slevu na ubytování. Vietnamci jsou opravdu vstřícní. Popojíždíme busem do Cam Ranh. Další malé město v zátoce. Je tady asi jen jediný hotýlek se šesti pokoji, ve kterém se ubytováváme. Široko daleko není po turistech ani památky a tak si to užíváme. Přístav, rozestavěný areál kláštera se sochou Buddhy, pečený banány u silnice, zapadající slunce v zátoce. Zkrátka pohodička. Večer jsme objevily sirné lázně s bazénem s teplou vodou, kde jsme se až do zavírací doby ráchaly. Přišla i paní šéfová, a aby se pochlubila, tak nás provedla po celém areálu. Bylo to fajn. Jdeme něco pojíst a ráno nás čeká asi 5ti hodinová cesta do Phan Tietu.

Je ráno 23.listopadu. Na silnici za mostem stopujeme za pomoci našeho hoteliéra autobusy. Je to běžná praxe a pokud není přecpaný, tak většinou zastaví. Máme štěstí. Za 15 minut už sedíme v busu. Cesta hrozná a úmorná. Kolem půl čtvrté vystupujeme na předměstí Phan Tietu. Celkem brzy objevujeme malý hotel kousek od břehů Jihočínského moře. Koupat se nedá, je silný vítr a dost špinavá voda. Při odpolední procházce dojdeme na nábřeží k přístavu. Sedíme u kávičky, v zapadajícím slunci pozorujeme dění okolo sebe a plánujeme co dál. Do konce naší cesty nám zbývá už jen týden. Zítra navštívíme Mui Ne. Zajímavé místo na severním konci zátoky Phan Tiet Bay. V 9.20 nám jede autobus, tak není co řešit. Po půl hodině jsme na místě. Od zdejší agentury si najímáme auto- s řidičem a průvodcem, jinak to nejde. Cena 30 USD na

osobu na 4 hodiny. Včetně pití. Máme v úmyslu jet do rybářské vesnice, k Lotosovému jezeru a na bílé duny. To je zajímavá oblast se 100m dunami, převážně z bílého písku. Náš průvodce je fajn a dozvídáme se spoustu věcí. Procházíme si Fairy stream, teplý potok lemovaný zajímavě barevnými pískovcovými útvary, zakončený vodopádem. Je čas se vrátit zpět. V šest večer chceme jet vlakem do Saigonu (HCMC). Ten bohužel z nějakého důvodu nejel a tak nám zbývalo jet zase autobusem – ale až ve 2 hod ráno. V pět už jsme byly na autobusovém nádraží v HCMC. Vietnamci používají jak toto označení, tak i Saigon. Je to jedno, jak to řeknete. Po krátké humorné scénce – Mary s největší pečlivostí položila místním řidičům otázku, kde stojí bus do Míťóó( My Tho), ale nikdo netušil, co chceme. Pak zavolali anglicky mluvícího borce, který tomu nasadil korunu, když naprosto vážně pravil: sorry madam, ale obávám se, že nikde ve Vietnamu metro neexistuje. Dostaly jsme záchvat, já smíchu a Mary vzteku, co to ten mamlas kecá. Osvědčenou metodou jsem rychle do písku klacíkem napsala My Tho. Všichni sborem pravili Míťóó a bylo vymalováno. Nasměrovali nás na jiný terminál a v 8.30 jsme byly na místě. Našly jsme fajnový hotel na břehu Mekongu a šly objevovat okolí. V přístavišti jsme si najaly lodičku s kapitánem a odjeli na nedaleký Unicorn Island. Tam bylo spousta zajímavostí – od výroby cukrovinek, rýžového papíru, výroba rybí omáčky nebo krokodýlí farmy. Projížďka loďkou v ramenech Mekongu a jedeme zpět na pevninu. Na zítřejší den si domlouváme výlet na Floating market do Can Tho. Daly jsme si dobrý oběd v podobě jarních závitků a pochopitelně pivo – výborné. Zbytek dne jsme prochodily po nábřeží a večer jsme si užily na terase hotelu u dobrého červeného vínka, pozorujíce dění na řece.

Ráno v šest už čekáme na molu na naši loďku a průvodce. Vzal s sebou ještě dvě Australanky a tak jsme čtyři baby na lodi. Projížďka trvala půl dne a cestou po řece jsme viděly hodně zajímavého od obřích nákladních lodí, divokých ramen řeky, kde by se jeden ztratil, místních obydlí postavených na kůlech a množství cihelen, rozptýlených po březích Mekongu jako korálky. To všechno za 35 USD i za včerejší den na osobu. Vracíme se zpět do hotelu a rozhodujeme se, že opustíme My Tho a vrátíme se do Saigonu. Je to jen 60 km, ale přijíždíme už za tmy. Ta je tady už v 18.00. Ubytováváme se v hotelu blízko autobusového nádraží a tržnice. Jdeme na večeři a jak jinak i na pivo. To je nejbezpečnější pití. Plánujeme ještě výlet v okolí Saigonu – k přehradě Tri An a do oblasti Dinh Quán, která je označená jako „volcanic area“. Po složité cestě několika autobusy ( na hranici každého okresu se musí přestoupit) jsme dojely na místo. Je to oplocený areál s pískovcovými obřími kameny a na jednom z nich je socha Buddhy.  Je zamčeno. Máme ale štěstí, protože zrovna se tu vyskytli školáci údajně z 8. třídy a tak nám ukázali díru v plotě a cestičku a vyhlídku k Buddhovi. Jedna holčina uměla trochu anglicky, tak jsme se snažili si všichni nějak povídat. Byla to legrace. Nevím, co se učí v zeměpise, ale děti neměly ani tušení, kde je Evropa. Nakonec jsme jim koupily kolu, žvýkačky a bonbony a odjely o pár km zpět k přehradě. Naše vize že se vykoupeme, se rozplynula ihned, jakmile jsme vystoupily z autobusu. Bohužel v místech, kde je polovyschlá nedozírná bažina, na břehu chatrče rybářů a hrozná špína a smrad. Raději jedeme zpět. Cestou míjíme kaučukové lesy v oblasti Túc Trưng Định Quán. Za tmy se vracíme do hotelu. V bistru ještě zhltneme polívku.

Je neděle, 28. listopadu. Plánujeme návštěvu Zoo a botanické zahrady nějakých památek ve městě. Pomalu se ploužíme městem, všude je plno lidí, motorek a hluku. V ZOO to vypadá jako na pouti. Kolotoče, stánky, všude vyřvává muzika. Chudáci zvířata. Ani se nepokoušíme jít dál. Tak jsme odešly směrem ke katedrále Notre Dam, kterou zda postavili Francouzi v r.1880. Bohužel byla zavřená a tak jsme vzaly za vděk koloniální poštou, která je zapsaná na seznamu UNESCO. Odpoledne se dalo do deště a tak jsme skončily opět v hospodě u piva. Vzhledem k tomu, že tady vaří pivo český sládek, tak kvalita 1*. Přepršky trvají tak 20 minut a pak je zase vedro. Cestou do hotelu se nám podařilo projít takovým slumem, kde byly jen uzounké uličky tak na 1 motorku a domy v horních patrech spojené plachtami, nebo vlnitým plechem, takže dole bylo pořád přítmí. Nebyl to příjemný pocit. Nedaleko hotelu jsme ještě naposled povečeřely v pouliční restauraci. Ráno balíme a v 9.00 už vcházíme do odbavovací haly Domestic Flights. Za dvě hodiny budeme v Hanoji. Spěcháme do hotelu, cestou musíme nakoupit nějakou snídani na zítra, převlíknout se a zpět do centra. Máme vstupenky na večerní představení do divadla vodních loutek. Bylo to moc pěkné, živý orchestr se starobylými nástroji i dobovém oblečení, vodní loutky. Příběhy byly podány formou pantomimy, takže celkem bylo jasné, o čem se hraje. Loutkoherci jsou schovaní za bambusovou rohoží po pás ve vodě a loutky vodí na dlouhých tyčích v bazénu asi 2x5 m. Nezapomenutelná podívaná. Bylo to zároveň i hezké rozloučení.

Je ráno, úterý 30.listopadu 2010. Přesně po měsíci opouštíme tuhle krásnou zemi, plnou báječných a velmi laskavých a pracovitých lidí, po které jsme najezdily vlakem, busem, taxíky a motorkami 3 298 km, na lodi plavaly 150 km a pěšky nachodily víc než 250 km a podnikly 1 let za Saigonu do Hanoje. A to všechno včetně letek, dopravy a úžasně levného jídla za neuvěřitelných 37.000 Kč.  Jak by řekl básník, bylo to krásné a bylo toho dost. Zbývá už jen zamávat šátečkem a říct : Tạm biệt  Viet-Nam  - sbohem Vietname.