Moje cesta do Ománu - jak a proč zrovna Omán?


   Na vině je jeden kolega geodet z konkurenční firmy. Tak dlouho mi sliboval fotky z pracovního pobytu v Ománu,poslal asi tak čtyři, až jsem se rozhodla tam jet sama a poznat všechno na vlastní oči. Tak to občas chodí. Ale budiž mu ke cti: půjčil mi mapu - a mapa je základ všeho. Na webu se celkem dalo najít dost článků (většinou v AJ - to bylo ale trápení!)a tak jsem si vytvořila jakéhosi malého průvodce a sestavila plán cesty asi tak na tři až čtyři týdny. Pak už jen zbývalo přesvědčit někoho, aby jel.

   Zpočátku se dalo dohromady 12 lidí - ale bylo jasné, že tak velká parta se nikdy nedomluví. Taky to tak dopadlo a zbyli jsme 4. Co se týče fyzického vybavení tak 2+2.To znamená 2 fyzicky zdatní hodně a dva méně. I tak jsme po půl roce v tomto složení vyrazili do neznámé země, plni očekávání.


Několik málo informací:

Poloha: Arabský poloostrov

Ofic.název: Sultanate of Oman

Dědičná konstituční monarchie, rozhodující moc má současný sultán Qaboos.

Rozloha 212 500 km², obyvatel: 3mil

Úřední jazyk : arabština


2. listopadu 2005

   Ráno jsme odletěli v 7.00 z Prahy do Frankfurtu a odtud do Muskatu. Přesněji na letiště  Seeb Iternational Airport, což je asi 35 km od Muskatu. Mezipřistání v Saudské Arábii v Riadhu mohlo mít pro nás něco objevného, ale nepustili nás z letadla,tak z toho nebylo nic.Stejně už byla tma. Po příletu do Muskatu - asi ve 23.00 jsme odjeli taxíkem do města a ubytovali se v hotelu na Corniche ve čtvrti Mutrah.

   Ráno se mi daří navázat kontakt s  kolegou mého známého, který zde ještě pracuje a domluvit setkání na posledních pár dnů našeho pobytu. Dostáváme několik dobrých rad pro začátek. Pocit, že má člověk někde nějaké i malinké zázemí je moc prima.

Vyrážíme do města, zjišťujeme zásadní informaci: turistické informace jako takové neexistují. Vše potřebné lze zjistit v hotelích. Odjeli jsme do centra v Ruwi autobusem za pár kaček - 100 Baisa - dobrá cena. 1 ománský rijál = 1000 Baisa = asi 65 Kč, kurz je velice proměnlivý.

   Okolo autobusového nádraží na Business distrikt je téměř všechno. Přepravní kanceláře dálkových autobusů na jih, obchody, občerstvení, Sultánova mešita, půjčovna aut. V hotelu Sheraton lze koupit za 2 OR celkem slušnou mapu Ománu - novější vydání než ta od Honzy. Ještě dostáváme informační mapku s centrem Ruwi a jdeme půjčit auto. Za 42 OR půjčujeme na 5 dnů Nissana. Jedem k hotelu, cestou zastávka u sultánského paláce, a pak spát. Jsme utahaní po dlouhém letu a tak náročném dni.

   Ráno vyrážíme autem podle plánu směrem na východ, vnitrozemím podél pohoří Al Hajar Ash Sharqi až na pobřeží Indického oceánu. Cestou stavíme před městem Ibra v turistickém kempu Nahar Tourism Oasis. Poměrně veliký a pěkně vybavený kemp na okraji pouště. Spát tady ale nehodláme. Dáme jen kávičku a pokračujem dál do Ibry - mrtvého města. Tady by měly být ruiny nejstarších opevněných domů, které dříve patřily bohatým obchodníkům. Po procházce mezi rozpadlými domy potkáváme místního muže. Štěstí je na naší straně, neboť muž je právník, vystudovaný ve Francii a světa znalý. Pozval nás domů na návštěvu. Jak je na vesnicích zvykem muži zvlášť, ženy zvlášť. Bylo to, jako když člověka hodí do vody a plav. Teoretická příprava o způsobech a zvycích nějaká sice byla, ale realita je vždy jiná. Nakonec jsme to s Evou ustály poměrně slušně v kruhu asi 20 žen, jež byly sestrami manželky pána domu, sestrami jejich sester a co já vím čí ještě. Dostalo se nám několik důležitých ponaučení, jak se chovat mezi „místními“ a dalších informací, spousty dobrot, včetně kávy a nezbytné halvy(i chalvy) – což je sladká třaslavá hmota, něco jako amarouny. Chlapi se podle hlasitého smíchu, který sem doléhal, bavili docela dobře. Asi po 2 hodinách se loučíme, dostáváme na cestu misku s datlemi a jedem směrem do Wadi Bani Khalid. Nocleh volíme ve stanech na parkovišti blízko silnice mezi skalami. Vaříme kávu a polívku, následuje koupel za pomoci PET lahve a do spacáku. Při nedostatku vody lze PETku použít jako mini sprchu a celkem dobře se dá umýt. V noci je tak akorát, spí se přímo božsky.

 Je 5.listopadu  6,30 ráno, ticho a já si jdu bosky jen tak ještě ve „spacím tričku“ fotit sluníčko, deroucí se mezi skalami. Ráno je nádherné. Absolutní ticho. To nemá chybu!

   Po 30 km přijíždíme na parkoviště do Wadi Bani Khalid.Je tu už dost aut a ještě víc lidí. Vádí je několik km dlouhé, plné krásných jezírek s vodopády. Místní se koupají, my ne, kdo ví, co v té vodě všechno žije. Netoužím po tom mít v těle nějakého podnájemníka. Asi po hodině cesty se dostáváme k jeskyni Moqal. Je to taková dlouhá hubená nudle, asi 1 m vysoká. Baterka je tady nezbytná, jinak se dá jít jen tak pár metrů. Raděj to vzdáváme.

   Opouštíme vádí a jedem směr pobřeží. Cestou zastavujeme v Jalan Bani bu Ali - kde má být velmi stará mešita. Napřed jsme našli jen opuštěný polorozpadlý hrad. Volně přístupný a tak jsme si ho pěkně prolezli skrz na skrz. Na mešitu jsme se museli dost dlouho vyptávat, ale nakonec nás jeden místní mladík dovedl až k ní.

   Hliněná mešita Jami Al-Hamoda má 52 kopulí, jako bobíky pěkně vedle sebe. A nemá vůbec minaret. Dovnitř pustili jen kluky. Okolí nepůsobí nijak vábně, všude je poměrně velký binec a dost starých zborcených staveb. Ale i tak – za návštěvu to stojí.

  Opustili jsme historii a odjeli na pobřeží vyhlídnout nějaký nocleh. Stavíme stany 20m od silnice, 50m od moře, daleko od lidí. Ráno jedeme směrem do Súru. Cestou ještě pokus o koupání u vesnice Ruways(asi 60 km od Súru) - byly dost velké vlny a studený vítr. V Súru jsme si prohlédli část města s tržnicí a pak šli na oběd do indické restaurace - jídlo super, obsluha taky. Po obědě jsme navštívili místní pevnost. Přivítal nás strážce pevnosti, vyrazil z každého 1 OR za vstup a pak nám dovolil hodinu chodit po pevnosti, jak se nám zlíbilo. Moc pěkná. Po prohlídce jsme opět odjeli na pláž. Bez vln, krásný píseček, mušličky - pohodička. Voda asi tak 26, vzduch tak o 10ºC víc. To už ovšem bylo v Ománském zálivu.

   Jenže cesta zpátky do Muskatu při pobřeží byla jako zlý sen. V místech, kde se měly v osadě Tiwi tulit domečky k útesům a rybářské loďky dotvářet dojem ráje na zemi, byl  kamenolom a hrozná cesta necesta a šíleně prachu, protože tu právě stavěli novou silnici. Cestu jsme absolvovali už za tmy - asi 40km -horor. Dál už byl celkem slušný asfalt. Ubytování nikde žádné a tak jsme zastavili někde za vesnicí Dibat na nocleh. Postavili stany a utrmácení z cesty spali jak zabití.

  Ráno 7.listopadu - jedeme bez zastávky rovnou do Muskatu . V obchodním domě Lu-Lu nakupujeme nějaké jídlo, kousky smaženého kuřátka, nealko pivo a já baterie do foťáku. Jsou o polovinu levnější než u nás. Vrátili jsme auto do půjčovny a zakoupili lístek na autobus na jih Ománu do Salalah. Cena 6 OR, odjezd v 16.30, doba jízdy 12 hodin a 1000 km. Přepravní společnost Aubar Transport má  trochu „jeté“ autobusy. Každá druhá sedačka rozbitá nebo potrhaná, klimatizace permanentně snad na 15ºC. Místní už to znali, měli všichni čepice a deky. My měli trička a všechno ostatní v batohu někde v útrobách v kufru. Nedostatek oblečení jsme kompenzovali slivovicí, maskovanou v lahvi od Fanty. Cestou nás čekala vojenská kontrola.Ráno ve 4,15 jsme vystoupili v Salalahu. Ještě rozespalí jsme naletěli taxikáři, který nás dovezl za 2OR velmi ochotně do nejbližšího hotelu ( Hanaa ). Jízda trvala celé 3 minuty !! V hotelu dvoulůžák za 12 OR. Dopoledne jdeme obhlídnout město. Je tady daleko větší horko než na severu a hlavně hodně vysoká vlhkost vzduchu. Do večera jsme se toulali po městě. Má to svoje kouzlo, protože v 11 večer je všude živo, některé obchody teprve zavírají, nebo snad otvírají?. Kolem půlnoci se vracíme na hotel. Ráno půjdeme půjčit auto.

   Nějak jsme se vymotali z města a odjeli jižním směrem do Mughasylu. Když jsou správné vlny, tak ze skal na pobřeží stříkají gejzíry vody. My jsme viděli jen jeden malý, protože nebyly ty správné vlny.Dali jsme svačinu a odjeli do hor pohoří Jabal Samhan, směrem k jemenské hranici. A dál do Rakhyutu. Cestou rostlo po stráních množství keřů kadidlovníku i jiných stromů.Silnice připomínala tak trochu horskou dráhu. Na pláži nás čekaly stovky krabích hradů - zvláštní kopečky, co vybudovali krabi u svých děr. Tom s Evou šli spát do jediného hotelu,který zde byl (DBL 10 OR). Štěpán a já jsme spali jen tak pod širákem na kopečku kousek od pláže. Šumění moře, hvězdy na dosah ruky a brebery,co nás pokousaly. Idylka.

  10.listopadu - ráno super koupání,voda jako kafe, jen studený vítr to trochu kazil. Dopoledne odjíždíme zpět k Salalahu. Cestou nás v horách 2x kontroluje vojenská patrola. Naše pasy viděli asi snad poprvé v životě, ptali se nás co jsme zač, ale stejně ani nevěděli kde je Evropa. Na silnici jsme potkali velké stádo velbloudů. Zastavili jsme na pár fotek. Nádherné pohledy na hory, velbloudy, lahvovníky bez listů, kvetoucí krásnými fialovými květy. Adenium obesum,jinak také The Desert Rose neboli pouštní růže. Moc hezké,ale jedovaté. Na kopci jsem našla asi 3cm turmalín - krásnou zelenkavou odrůdu. O výskytu minerálů v Ománu jsem nenašla žádné informace - tak ani netuším co se tady dá všechno najít.

 Silnice v horách pohoří Jabal Samhan je samá serpentina, až se z toho točí hlava. Zvlášť při pohledu dolů mezi hluboká údolí. Pohybujeme se ve výšce asi 1000m nad mořem. Pohled na jednu stranu na hory a na druhou stranu na Indický oceán.Je tady krásně vidět zakřivení země.

   Když jsme se namlsali pohledů do hlubin zleva i zprava, vyrážíme zpět do Mughasylu. Gejzíry pořád nestříkají, tak dáváme koupel a odjíždíme severozápadně od Salalahu do Ghadu, kde je Mausoleum of An Nabi Ayub - Jobova hrobka.Ta je umístěná v malém domku,před kterým je údajně ve skále otisk i jeho nohy. Podle velikosti šlápoty měl tak č.55 a víc.

   Vracíme se zpátky do Salalahu a absolvujeme zřejmě jako první návštěvníci prohlídku v Muzeu archeologických vykopávek. Budují ho na pobřeží a za úplatu 1OR za osobu jsme přesvědčili hlídače, aby nás do objektu pustil i s autem. Některé objekty jsou ještě „ ve stavu zrodu „, budovy ještě nejsou dokončené. Na podzim už by ale mělo fungovat pro veřejnost. Opouštíme vykopávky a vyrážíme směr Taqah, asi 40 km východně od Salalahu. Je večer, jdeme na jídlo do jediné restaurace - indické.Většina restaurací je indických. Na první pohled to vypadá hrozně, turista sem ještě asi nikdy nevkročil. Jídlo bylo kupodivu dobré, jen komunikace s majitelem byla horší. My všelijak, on arabsky - možná. Nakonec všechno dobře dopadlo, byla i kávička. S plným žaludkem jsme opustili hospodu i městečko a uhnízdili se nedaleko útesů ve stanech na pláži. Ráno opět koupání - to je na tom to nejlepší - místo sprchy ráchání v moři.

   Prohlídka dvou blízkých hradů - nic moc. Spíš nic.Jeden byl hrozná ruina a druhý pečlivě opravený betonem natřeným nahnědo. Naše památkáře by tady asi trefilo.

   12.11.2005 - poslední den na jihu země. Vyrážíme do města na nákupy a také pro jízdenky zpět na sever, ale jen do Nizwy, kde hodláme zůstat pár dnů. Dopoledne máme ještě k dispozici půjčené auto. Daří se nám najít dobře utajenou poštu, nakoupit známky na pohledy a potěšit tak své blízké exotickými obrázky. Jedeme vrátit auto a v 19.hod se svěřujem do péče přepravní kanceláře Oman National Transport Co. Autobus je jen o něco málo lepší než ten, kterým jsme jeli sem.Vracíme se zpět na sever.Cestou v noci opět nezbytná kontrola voj.patroly.

   Ráno ve 3.45 přijíždíme do Nizwy na severu země. Kousek od benzinky a hotelu Safari (DBL 15 OR) si raděj stavíme stan. Na pár hodin nemá smysl se ubytovávat v hotelu, stejně pořádně nevíme, kde jsme. Ráno balíme a ploužíme se směrem asi centrum. Bereme taxi a sháníme nějaký hotel blíž do centra. Jsou tam dva, ale nevhodné pro naši kapsu ( 25 a 40 OR za DBL...x 65,- raděj nepočítat). Nakonec končíme v nějaké ubytovně Tanuf  Rezidence. Cena 10 OR za pokoj je přiměřená poskytovaným službám. Vybalujem a vydáváme se do města. Dominantou je velká pevnost - na prohlídku je třeba mít minimálně dvě hodiny. Moc pěkná. Po obědě ve venkovní restauraci v centru si ještě prohlížíme město, a na druhý den si domlouváme taxi do Bahly a Jabrinu. Je to asi 50 km západně od Nizwy. Sjednáváme si  taxi na celé dopoledne za cenu 24 OR.Taxikář je boží. Ráno přijel před hotel na minutu přesně. Cestou nás ještě zavezl k přehradě Tanuf, která je v této roční době prázdná. Uprostřed rostou stromy a keře. Voda je tady jen v období dešťů. Cestou se stavíme v mrtvém městě, které drží pohromadě jen silou vůle.Je tam ovšem vybudovaný ukázkový zavlažovací systém - falaj.Taková důmyslná soustava kanálků. Pokračujeme dál do Bahly. Ve staré části města nás vzal taxikář k nějakému známému hrnčíři na exkurzi. Většina keramických výrobků je odtud.Kupujeme kalíšky na kávu. Pevnost v Bahle , která je zapsaná i na seznamu UNESCO, vypadala zvenku dobře. Dovnitř nás nepustili, protože právě probíhala velká rekonstrukce. Tak jsme udělali pár fotek a hurá na Jabrin. Tato rozlehlá pevnost je zatím nejhezčí co jsme viděli. Kromě vstupenky za 500 Baisa jsme dostali i mapu Ománu a publikaci o všech pevnostech a hradech. Po prohlídce pevnosti odjíždíme zpět. Ale jen ke křižovatce do Al Hamry. Tady se rozdělujeme. Se Štěpánem opouštíme Evu a Toma a vydáváme se vstříc svým vlastním zážitkům. V plánu máme přechod pohoří Al Akhdar z jihu na sever do Rustaqu. Podle mapy by se ta za dva dny dalo zvládnout. V Al Hamra si dáváme v bufetu pečené kuřátko a vymýšlíme co dál. Nedaleko odsud je nejznámější krasová jeskyně v Ománu - Al Hota cave. K naší smůle je ale zavřená, protože se tam také dělají nějaké úpravy. No co se dá dělat.Vyrážíme tedy směr HORY. První pokus se moc nezdařil. Dali jsme se špatným směrem, ale nakonec všechno špatné je k něčemu dobré. Na silnici jsme stopli pana učitele  a ten nás dovezl na správnou cestu. Bylo mu něco kolem 30, snad. Učil ve zdejší škole angličtinu, kterou předtím studoval ve Skotsku 2 roky. Nedovedl pochopit, proč chceme jít pěšky přes hory, když si můžeme půjčit auto nebo jet taxíkem. To se těžko vysvětluje. Bláznivé nápady nikdy nikdo pochopí. Rozloučili jsme se s panem učitelem, poděkovali mu za pomoc a na oplátku mu věnovali mu nějaké dárky pro děti do školy(pletené blbinky ze slámy) a on byl strašně moc dojatý.

   My ani ne, protože nás čekala náročná a hlavně neznámá cesta. Po několika km nám zastavují s teréňákem 2 kluci,co vypadají jako školáci. Taky nemohli pochopit, proč jdeme na druhou stranu pěšky. Pro jistotu zavolali mobilem nějakému dospělci, kterého mi pak předali. Složitě jsem mu vysvětlila, že opravdu víme, co děláme, tak ať je v klidu. Svezli jsme se ještě asi 3 km do kopce a pak se rozloučili. Zůstáváme sami. Jdeme asi tak hodinu, před námi neznámé hory a pod námi v údolí v dálce poslední civilizace. Je to zvláštní pocit. Pocit absolutní svobody a uvolnění, něco co se nedá popsat ale musí prožít. Miluju hory. Je mi božsky i s tím, že táhnu na zádech 22 kg a na břiše dalších 5 nebo 6. Je dobrý mít 2 batohy. Člověk je alespoň vyrovnaný. Po nějakém čase nás dojíždí náklaďák, co veze kamení - do hor! (na opravu silnice). Svezl nás kus cesty, ale protože mluvil jen arabsky, tak jsme si moc nepokecali. Vysadil nás téměř na konci silnice, kterou tady budovali. Na cestu nám věnoval lahev vody. Dál už byla jen prašná cesta do nekonečného kopce, samá zatáčka a všude tak 5cm toho nejjemnějšího prachu co jsem kdy viděla. Batohy už vážily 2x tolik, setmělo se a celkem i ochladilo a cesta byla horší a horší. Dohodli jsme se, že půjdeme „co to dá“. 20 min chůze, 5 min přestávka. Pořád vzhůru. Šli jsme dlouho do noci. Na cestu nám svítil měsíc a na mě šla depka. Měla jsem pocit, že snad půjdeme pořád jen nahoru. Před půlnocí se ale situace změnila. Terén se začal prudce svažovat a zdálo se, že jsme překročili hlavní hřeben Al Akhdaru.

Byli jsme zhruba ve výšce kolem 2000 m a za sebou měli odhadem asi 24 km. Na prvním slušném místě (v zatáčce plné šutrů na okraji srázu) jsme postavili stan mezi kamení a nečesaní nemytí upadli do bezvědomí. Máme toho plný kecky. V noci byla dost zima a pěkně fičelo. Ráno jsme vyskočili jako dva zmlácení psi. Ani se mi nikam nechce. K jídlu si můžu vybrat tatranku nebo tatranku a studený rozpustný kafe. Kafe si dám. Místo tatranky se asi pozvracím.Noc byla hrozná. Balíme a vyrážíme dál, dokud ještě není vedro. Cesta už vede z kopce dolů. Potkáváme dodávku, která se škrábe do kopce. Za hodinu jede zpátky. Bere nás na stopa a po pár km vystupujeme na křižovatce.On jede do horské vesnice Haat ( 1 km od křižovatky) a my pokračujme pěšky dál v naší cestě. Míjíme vesnici Bilad Seet. Jdeme dál, cestou nabíráme v  malinké oáze vodu v dost pochybné tůňce, kde plavou čolci a kdo ví co ještě. Nasypeme tam chemii a to by bylo....Ne. Dobře to dopadlo. Kolem 10 hod přicházíme na křižovatku k rozcestníku. Stojíme tváří tvář kruté pravdě - do konce naší cesty chybí ještě 40 km ! Mapy LŽOU!! Začíná být šílené vedro, batohy váží už metrák a já mám mžitky před očima. Potkáváme v protisměru auto s mladým mužem a několika ženami. Zastavuje a dává se s námi do řeči. Když zjistí, že jdeme do Rustaqu ,tak nám nabízí odvoz. Nápad by to nebyl špatný, kdyby nechtěl 50 OR ! blázen. S úsměvem odmítáme a dál se ploužíme rychlostí hlemýžďů nekonečnou cestou v šíleném vedru. V jednom vádí (bez vody) upadáme pod nejbližší strom do mini stínu a dáváme pauzu. Je poledne, sluníčko pálí jak o život. Musí být nejmíň 40ºC, ne-li víc. To ovšem není důvod, proč si neuvařit polívku. Z větviček si děláme malý ohýnek. Voda vaří okamžitě. Horko a horká polívka jdou dobře k sobě. Po cestě přijíždí auto naším směrem. Je to ten kluk co jel předtím nahoru. Je situace znalý, a tak nás znovu přesvědčuje, že musíme absolvovat zbytek cesty s ním nebo s jeho kamarádem, který by nás také odvezl do Rustaqu. Jeho argumenty, že cesta je daleká, a že v horách jede 1 auto denně jsou sice pravdivé, ale nás nezlomí. Pak dokonce i slevuje na ceně. 30 babek je dost(skoro 2000,-), ale zase už ne tolik. Vzhledem k tomu, že nás čeká ještě skoro 30 km šílené cesty to nakonec vzdáváme a domlouváme se na 13.00 hod. Vaříme ještě kávičku a probíráme částku za odvoz. Je to málo nebo hodně? Asi jak pro koho. Za hodinu přijíždí „kámoš“ s Toyotou a jedem do Rustaqu. Cesta je to strašná, ale ty pohledy, panoramata a scenerie!. Fotit se v autě nedá, tak alespoň trochu trápím kameru, když už jí s sebou vláčím. Po dlouhé době přijíždíme do Rustaqu. Suma sumárum cesta přes hory je kolem 65 km. Pěšky jsme ušli víc než polovinu. Slušný výkon vzhledem k podmínkám. V Rustaqu se vrháme do první restaurace. Rýže, ryba, kuře, salát. Nic z toho před námi nemá šanci. Cpeme se jak o život. Pan šéf je bezva. Dal nám čaj, půjčil si od nás mapu a hosti nehosti si vzal lupu a jal se studovat. Mapu Ománu asi viděl poprvé v životě a měl z toho obrovskou radost a já taky,protože jsem geodet a mapy miluju. Když jsme se dosyta najedli a pan majitel vynadíval do mapy, opustili jsme milou občerstvovnu a vydali se do místní pevnosti. Vstup 500 baisa. Pevnost je moc pěkná. Sympatické je,že si všude můžeme chodit jak chceme. Chýlí se k večeru a tak je třeba přemýšlet o spaní. Asi 2 km za městečkem jsou údajně horké prameny. Místo toho nalézáme obezděné tůňky, plné místních dětí. Vidina koupele v teplé vodě je rázem ta tam. Odcházíme za město a za svitu měsíce stavíme stan v nějakém vádí. Voda nám nehrozí, protože 100% nebude pršet. Ráno vstáváme hodně brzy a jdeme směr pobřeží. Je to asi 80 km a tak stopujeme „velké taxi“ - je to dodávka pro 10-12 lidí. Domlouváme si cíl cesty a za úžasnou cenu 500 baisa se dostáváme až na severní pobřeží do Al Masnaahu. Tady přepřáhneme koně - změníme taxi a jedem dál do Barky, cena stejná: 500 baisa.V Barce jsme navštívili pevnost.Je docela zachovalá a pěkně udržovaná.Všechny pevnosti v Ománu jsou si velmi podobné. Opevněný historický dům Bait Nua´man – uváděný v průvodci LP jsme nenašli, nic jiného ke koukání už tady není, v moři se tu koupat taky nedá. Tak balíme kufry a jedem dál, do Seebu. Z taxíku jsme vystoupili asi na špatném místě. Kolem jsou jen samé soukromé domy. Po nějakém hotýlku ani vidu. Na pláži fouká hrozný vítr, po obloze se honí mraky a vypadá to na déšť. Protože už je večer a tma jako v pytli, tak už to vzdáváme a jen tak uléháme na batohy v nějakém parčíku. Byla to ale pěkná neprozřetelnost. V noci se přes park pořád trousila spousta lidí. Pak otevřeli restauraci, vztyčili obrovské plátno, posedali si okolo nás a jali se sledovat mistrovství světa nebo co ve fotbale. Očividně jsme ale nikomu nevadili.Fotbal skončil a všichni odešli. V noci pak přišlo několik drobných přeháněk. Jen tak lehce sprchlo a dost. Brzičko ráno vyrážíme do staré části města. Všude na cestách mám na paměti přísloví: líná huba holý neštěstí - a tak se jdu zeptat do poměrně luxusního hotelu, zda nevědí o nějaké méně luxusní konkurenci. Věděli a dokonce ochotně řekli i ukázali. Nejspíš měli strach, abychom se my dva drbani neubytovali u nich. Seeb Guest House je perfektní ubytovna. Cena za dvou lůžkový pokoj jen 10 OR. Báječné spaní. Všechno je krásně čisté a personál velice ochotný. Vybalujeme a střídavě se perem o koupelnu, abychom vyprali, co se dá. To zabere celé dopoledne. Po takové námaze vyhládne a tak jdem do města hledat nějakou restauraci. K obědu tradičně dáváme rybu, rýži a salát. Ve městě jsou 2 mešity, korzo na pobřeží, večerní  trh a všude pěkně rušno. Na noc ještě dáváme v restaurantu čaj a jdem domů. Ráno nám nezbývá nám nic jiného, než opustit bydlení a vydat se směr Muskat. V poledne vystupujeme z taxíku v centru Ruwi. Od jednoho mladíka v bistru si zdvořile půjčuji mobil a volám českým kolegům. Po dlouhé době příjemné setkání s Čechy. Báječnými chlapy.Nejen že nás pozvali do jejich krásné a útulné vily nedaleko Velké mešity, ale nabídli nám i pár dnů k pobytu. K obědu jsme dostali domácí stravu – čočku a klobásky. Večer jsme odešli do Safari baru na pivo. V hotelích pro cizince je k dostání alkohol všeho druhu. Ovšem za přiměřené ceny! Je bezvadná nálada, pěkně jsme si to užili a pak hurá „domů“. Druhý den ráno si vaříme snídani a užíváme si pohodičku. Na rozdíl od našich hostitelů nemusíme do práce. Máme před sebou ještě dva dny koupání a prohlídky města. Dopoledne věnujeme prohlídce Velké mešity - As Sultan Qaboos Grand Mosque. Povinně si halím vlasy do šátku a v údivu procházíme obrovské prostory mešity. Je úžasná, je nádherná. Odpoledne jdeme k moři. U všech hotelů jsou pláže cizincům přístupné, na rozdíl od domorodců- ti na ně mají vstup zakázaný. Ženy se tu můžou bez problémů koupat v plavkách. Je to příjemné. Mimo hotely se místní ženy se koupají oblečené, muži většinou v bermudách nebo kalhotách. Procházka večerním Muskatem, po nábřeží Corniche a domů. Dnešek je našim posledním dnem pobytu v Ománu. Večer se ještě koukáme na ohňostroj, který je na oslavu státního svátku, a pak jedeme na letiště. V rychlosti se loučíme se svými hostiteli, aniž jsme dostatečně vyjádřili své díky. Na letišti se setkáváme s Evou a Tomem a v 1.40 hod nasedáme do Boingu 747-Jambo a opouštíme teď už známou a krásnou zemi, která rozhodně stojí za návštěvu.

Tak skončila zase jedna malá životní epizoda. Výlet za hranice všedních dnů.

A co bude dál...? Já vím. Nejsem tu naposledy.