Pokračování cesty po Ománu – o rok později

Tohle povídání je trochu delší-ale i tak všechny zážitky nebylo možné popsat.To by snad nikdo nedočetl.

 

Tak tedy po roce jsem opět v Ománu. Tentokrát s  kámošem, jen ve dvou. Po loňských zkušenostech už jako ostřílený mazák. Jenže ….

 

6.11.2006 – Hned po příletu do Seebu nastaly komplikace s batohem. Můj batoh nedoletěl. Zůstal někde na trase Praha- Zürich-Dubaj-Seeb. Po hodinovém pátrání zjistil letištní úředník, že můj batoh je stále ještě v Zürichu a přiletí možná příští den večer. Vzhledem k tomu, že právě začalo platit opatření proti terorismu a omezení věcí možných vzít na palubu, tak v batohu zůstalo vše nejdůležitější, takže nemám v podstatě nic. Je to k zlosti. Ubytováváme se opět na nábřeží Corniche. Hotel podražil oproti loňsku o 1 OR.Co se dá dělat.

7.11.2006 – Ráno vyrážíme do města. Je 30°C,mám pohory, džíny, teplý triko - při odjezdu z domova byla poměrně dost zima- a kdo mohl tušit problémy s batohem. Zatím si snažíme zamluvit jízdenky na jih do 1000 km vzdáleného Salalah a opatřit nějaké potraviny. Z vedra a z toho že nemám batoh, mi hrabe, a to tak že v taxíku zapomenu foťák. 10 tisíc v prčicích. Ten foťák jsem měla půjčený. Sedím na chodníku a brečím jako malá holka. Pan policista na místním oddělení, kam jsem šla nahlásit ztrátu, byl velmi příjemný. S úsměvem mi oznámil, že nemám moc velkou šanci, že by to někdo vrátil, ale můžu se chodit ptát. Fajn. Budu.

Večer opět cesta na letiště. K ránu můj miláček batoh dorazil. Aby nebylo radosti příliš, cestou zpět letiště do hotelu se nás taxíkář pokusil obrat o spoustu peněz. Tak jsme ho poslali do pryč a dali jen obvyklou částku. Zuřil, ale bylo mu to nic platný.To nám to pěkně začíná.

8.11.2006 –  Chvilka spánku a další den je jako balzám na duši i na tělo. Ráno jedeme na prohlídku Velké mešity,pokoukat trochu po městě a v 17.30 odjíždíme autobusem na jih. Cesta trvá skoro 9 hodin. Stejně orvaný autobus jako vloni,stejná zima v něm a stejný film z Bollywoodu. Po zkušenostech z loňského roku ale máme oblečení, čepici i šátek na krk. No a taky destilát. Proti zimě a na vypálení červa. Klimatizace je nastavená na nějakých 18°C. Bez toho by cestovat snad ani nešlo. Cesta ubíhá pokojně, v noci několik kontrol na pointech ale jinak nic mimořádného.

9.11.2006 – Brzičko ráno jsme v Salalah – hlavním městě jižní provincie Dhofar. Vedro a 95% vlhko dělá své – jsme v tom okamžení jako myši. Ale stačí pár dnů a člověk si zvykne. Posnídáme na „autobusáku“ a pak do půjčovny vozů. Je jich tady dost, můžeme si vybírat.EuropCar je spolehlivá, v ceně je i pojištění, servis, bere karty, a nevyžaduje mezinárodní řidičák-stačí náš nový. Stavíme ještě v LuLu (hypermarket evropského stylu) nakoupit zásoby a jedem směr jih – Mughsayl a dál až k jemenské hranici. V Mughsahylu jsou příbojové gejzíry – tedy když jsou vlny. Stejně jako vloni nic moc. Po koupání odjíždíme do hor Jabal Sayq. Mají tu být archeologická naleziště a 1000 let staré stavby.

   Asi 40 km před jemenskou hranicí nás na pointu staví vojenská patrola. Nemáme bumážku k povolení cesty do tohoto území, nicméně  vysvětlení,že se zajímáme o archeologii jim stačilo. Ověřili si v půjčovně aut naši totožnost, zkontrolovali nám pasy a jeďte. Po dalších 5km se to opakovalo. Bez problémů nás pustili. Čekala nás panenská příroda a krásy hor. A taky další malér. Můj miláček Nikon si přestal fungovat. Do háje a nebo taky ještě někam jinam!! Jsem úplně bez foťáku. Petr  nefotí, takže je to v čudu. Co se dá dělat. O to víc píšu deníček, abych nic neopominula. Stavby jsme nenašli, zato jsme navštívili vesnici, která ani nemá jméno a nikdy tady neviděli cizince. Já s mojí zrzavou hlavou a šedivák Petr jsme budili velkou pozornost. Měli z nás legraci a myslím, že se i trochu našemu vzezření posmívali. No prostě exoti. Tedy my. Na silnici u směrovky Jemen 6 km obracíme zpět. Opouštíme nádherné dramaticky rozervané hory, tu úžasnou krajinu, kterou mám pouze ve své mysli. Už se sem nikdy nepodívám…Opět kontroly na pointu- ale v pohodě. Sjíždíme k moři, abychom se ubytovali. Na pláži dlouhé několik km si můžeme postavit stan kde chceme. V noci je příjemně, ale žerou muchničky. Repelent moc nefunguje.

10.11.2006 – ráno směr Salalah a dál na Taqah. V LuLu je zavřeno a jinde taky, tak nekoupím foťák ani nové baterky. Jižní pobřeží je celkem dost hustě obydleno a je tu také mnoho památek a zajímavostí. Potkáváme množství plameňáků, volavek a dalších mořských ptáků. Jsem  jako tělo bez duše, ach jak moc bych ráda fotila! Před Mirbatem se stavíme u hrobky sultánových rodičů. Právě probíhá motlitba. Je to úžasná atmosféra. Stojíme v koutku a ani nedutáme.

Abychom nerušili, mizíme pryč. Zase šok. V Mirbatu-což byla ještě loni krásná rybářská vesnice- zbořili staré stavby a postavili moderní domky. Ujíždíme dál po pobřeží na východ až do poslední vesnice jménem Hasik. Cestou stavíme v přístavu Sadah. Je to vesnice(nebo město?) ve skalnatém zálivu. Hledáme nějaký nocleh, ptáme se i v místní mini nemocnici. Sestřička ochotně obvolává několik lidí, ale marně. Rozhodneme se spát pod širákem vedle auta na parkovišti u místní vojenské posádky. Relativně bezpečné místo. Místní obyvatelé jsou míšenci s výraznými černošskými znaky. A také tak temperamentní.Ve čtvrt na deset se začínají scházet a na protějším plácku a hraje se fotbal!Balíme a prcháme na pobřeží.

11.11.2006 – Ráno jako vymalované. Modré mořátko, modrá obloha, modré podlitiny od štípanců nějakých much či co to bylo. Snídáme, léčíme si rány a já stůňu po foťáku. Jedeme dál. Cestou potkáváme potápěče v neoprenech, loví cosi žlutého,placatého a pak to suší nevelkých drátěných sítech. Jsme zvědaví, co to je. Jsou to mušle. Jméno nevím, ale stojí 18 OR (x 67 kč) kg. Tak to taky asi neochutnáme. Po parádní nové asfaltce přijíždíme do Hasiku. Dál cesta nevede. Pak už jsou jen hory a moře. V zátoce Kuria Muria ( Khalij al Hallaniyat) je moře klidné ale strašně špinavé, nedá se tu ani vykoupat. Na pobřeží jsou tuny nádherných mušlí a korálů od nejmenších až po obří kusy. Beru si jen 2 kousky, protože do batohu se toho moc nevejde. Hasik je přesně tak špinavý, jako moře okolo. Na „náměstí “ je krámek se spoustou nesmyslů. Napadne mě nesmyslná myšlenka koupit tady foťák, když 200km ho nikde neměli! SVĚTE  ZBOŘ SE !!! Oni mají. Za 5 OR kupuji super bakeliťák s jednou funkcí - zamíříš a zmáčkneš a je hotovo. K tomu dostávám ještě 4ks 100ASA prošlých filmů zdarma, pouzdro a 4 tužkové baterie. Jsem šťastná jako želva. Co na tom, že je to jen nejblbší foťák na světě – ale mám ho! Zběsile fotím všechno, co mi přijde do cesty, a doufám, že pár fotek vyjde. Už jsem zase v pohodě. Obracíme zpět. Cestou stavíme asi 2km od hlavní silnice u hrobky Saleh bin Huda. Nevím sice kdo to byl, ale hrobka v malém skalnatém kaňonu je volně přístupná, jako ostatně zatím všechno.

Má i vlastní heliport a „koupelnu“. Bereme lázeň a odjíždíme. Do večera bychom chtěli dorazit do Tawi Attair  v  pohoří Samhan. Jsou tady propadliny a závrty – něco jako Macocha. Cestu si pamatuju od loňska, takže není problém. U „Macochy“ stojí dům s oploceným pozemkem. Od dvou mužů si žádáme povolení postavit v blízkosti stavení stan. Rezolutně to zamítají s tím, že v noci jsou tu kojoti a divocí psi a jsou nebezpeční. Nabízejí nám svůj přístřešek za plotem. Ještě tak 2 hod s nimi sedíme, pijeme čaj a povídáme o všem možném . Od majitele pozemku Salimouna se dozvídáme, že je učitel, horolezec a taky místní průvodce v Tawi. A taky tvrdou realitu – propast je 240m hluboká a posledních 40m se slaňuje. No nemusíme být všude. Jeho kamarád Ali je zcestovalý, vyžilý a světem protřelý muž. Věděl i o rozdělení naší republiky. Kromě několika jazyků ovládal i mistrovské balení koky do ubrousku. Pak už se zasune pod spodní ret a je to. Slušně jsme odmítli nabízený prášek a raděj se věnovali našemu domácímu destilátu. Ten zase nechtěl on. Neradi jsme se loučili s našimi hostiteli, kteří na noc odjeli domů. Nám tady nechali k dispozici dům, rychlovarnou konvici na kávu včetně kávy a čaje. Ráno jen musíme dobře zavřít závoru na vratech. Noc byla jak v hororovém filmu. Psi za plotem vyli jak pominutí až z toho šel mráz po zádech. Neumím si představit, že bychom spali venku…

12.11.2006 –   Ráno jsme si oddychli. Po snídani obuli botky, načíhli do Macochy jen tam, kam až to bylo bezpečné, hodnému  Salimounovi napsali poděkování, nechali pár dárečků na rozloučenou a pečlivě zavřeli vrátka. Naším dalším cílem je závrt Taiq cave asi 15 km odtud. Cave(jeskyně) se tady říká všemu, co tvoří díru. Po pár km sjíždíme do zajímavé vesnice – bydlí tu jen dva starouškové a jinak je opuštěná. Vypadají spíš jako Indové-barevným oblečením a šperky, zajímaví lidé. Jen fotit se nechtějí. Tak alespoň hnízda snovačů na stromech. Kde je Taiq neví a tak jedem dál.Jabal Samham je náhorní plošina 1400 m n.m. Z hlavní silnice odbočujeme na vyhlídku s nadějí, že nám někdo poví kudy tudy. Fantastické výhledy, je vidět krásně až na pobřeží 30 km vzdálené. Nikde nikdo, tak děláme další pokus. Po pár km zastavujeme a studujeme mapu. Přijíždí k nám vojenská patrola. Bez okolků chrlím otázky typu kde je Taiq, jak je daleko, kudy tam jet a mávám mu před nosem mapou.  Šaramantní důstojník se nějak nemůže zorientovat v naší primitivní mapě a tak vytáhne svoji. Vojenskou speciálku !!Zírám na to jako na zjevení. Oči mi vypadnou z důlků. To je paráda. Jakožto geodet se snažím nacpat si celou mapu do paměti, to se totiž hned tak nevidí. Ani nevnímám, co povídá. Pan důstojník usoudil,že mu tudíž nerozumíme a rozhodl se nás doprovodit až na místo. Před námi se objevil Taiq – je to okrouhlá sníženina asi 500m v průměru, hluboká asi 200m.

Dozvídáme se, že ze dna odtéká v době dešťů podzemní říčka, která vyvěrá po 25 km na pobřeží. Tam po pár hodinách zamíříme i my, užít si koupání na liduprázdných plážích. Večer zpět do Salalah, ubytovat v hotelu a dát se trochu do pořádku.

13.11.2006 – Ráno vracíme auto, kupujeme lístky na večerní autobus zpět do Muskatu a ještě si naposledy užíváme atmosféru města. Dokonce stihnu díky servisu v obchodním domě zprovoznit mého miláčka Nikona. Zase se mi bude fotit líp. Zrcadlovka je zrcadlovka. I když ten obyčejný foťáček odvedl dobrou službu.

14.11.2006 – ráno opět v Muskatu. Plán na příštích pár dnů je navštívit pohoří Ash Sharqi a jeho wadi a východní pobřeží. Opět půjčujeme auto a jedeme k našemu cíli. Cestou stavíme ve Fanja – jsou tady největší trhy s keramikou, a ještě odbočíme do Samailu k  mešitě Midhar, údajně nejstarší v Ománu. Okukujeme jen okolo, dovnitř smí jen muslimové. Pokračujeme dál do Ibra. Je potřeba myslet na nocleh. V motelu na konci města je dbl room za 10 OR, což je dobrá cena. Navíc je tady velice čisto a příjemná obsluha. Jídlo a benzin je v Ománu na naše poměry za hubičku, ostatní je podstatně dražší.

15.11.2006 – ráno odjíždíme do Wadi Bani Khalid. Je to nádherné wadi se spoustou jezírek a palem. Na konci je jeskyně Moqul. Loni jsme do ní nahlídli, letos to snad půjde dál. Ve wadi je spousta lidí, do jezírek raděj nelezeme a tak jdeme rovnou asi tak 3 km k jeskyni. U vchodu oznamujeme jakémusi stařešinovi, že jdeme dovnitř. Zapínáme čelovky a šup tam. Po 20 minutách chůze v podřepu se konečně prostor trochu zvětšuje a je možno si i stoupnout. Je tu odporné vedro a vlhko. Nacházíme nějaké odpadky a tak se klidně pouštíme dál do nitra jeskyně. Po další čtvrt hodině přicházíme do velkého skalního dómu. Světlo je bohužel dost slabé a tak nic moc nevidíme. Je tady trochu průvan a v dálce je slyšet hukot podzemní řeky. Začíná se nám špatně dýchat a tak rychle valíme zpět.

Z Bani Khalid se vydáváme do Bani Bu Hasan- ke starému hradu a hliněné mešitě. Cestou po městě nás zastavil malý klučina a pozval nás domů. Fantastický dům jako z krajkoví, velice bohatě zařízený. Paní domu nás přivítala, dovolila nám si dům prohlédnout, ale uvnitř jsem fotit nesměla. Normálka. Mešita byla úplně zavřená, i nádvoří, kam jsme minulý rok mohli vstoupit. Tak jdeme do hradu. Ten je otevřený. Dřevěná vrátka drží v pantech o něco hůř a uvnitř se už částečně rozpadl. Škoda ho. Je čas odjet a hledat nocleh. Ve městečku Al Ashkharah je jediný hotel-blešák. Tak místo povlečení volíme raděj spacáky.

16.11.2006 – brzy ráno se po snídani vydáváme podél pobřeží na jih do Qumaymah ,prozkoumat oblast písečných dun. Tady jsme tak trochu narazili, neboť naším autem se k dunám nedostaneme. Je potřeba náhon na 4 kola a to nemáme. Tak si trochu užijeme pouště a vydáme se zpět. Je tady super silnice, občas sice zasypaná pískem ale rovná jako mlat.

Jedeme na Ras al Jinz, nejvýchodnější cíp Arabského poloostrova, do želví rezervace. Máme povolení ke vstupu od Ministerstva životního prostředí a za 3 OR se můžeme ubytovat v místním kempu. Sociální zařízení je v katastrofálním stavu, tak se jdeme raději vykoupat do moře. Odpoledne si ještě uděláme výlet do blízké vesnice Al Hadd.Je tu jen jeden krámek s potravinami a samé kozy. Nakupujem nějaké jídlo a pití. Na okraji vesnice se staví veliká mešita. Na to, že tu nebydlí skoro žádní lidé až příliš. Dělníci nás nechají nahlídnout dovnitř. Až bude hotová, bude sloužit asi jako poutní místo. Vracíme se do kempu, zjišťujeme, že už je plný a ve 22.00 bude možnost se dívat na želvy při kladení vajec. S místním průvodcem odcházíme opatrně bosky v malé skupince na pláž. Svítí měsíc, moře je klidné, želvy připlouvají. Až do teď to byla romantika. Najednou přijelo asi 15 aut cestovních agentur a z nich se vyřítilo hejno turistů. Dav se pustil do pronásledování želvy, která se právě chystala naklást svoje vejce. Baterkami a blesky fotoaparátů jí úplně oblbli. Lezla z jedné jámy do druhé a nevěděla kudy kam. Celá zmatená se pak s hlasitým vzdycháním odebrala zpět do moře. Je to strašný a je mi z toho na nic. Mezitím se z písku vyhrabávají právě narozené malé želvičky. Tupý dav v botách je zašlapává do písku…Sbíráme je a odevzdáváme moři. Dav se nabažil, nasedl do aut a zmizel. Zbyla tu jen prázdná zdupaná pláž a pocit smutku. Dlouho nemůžu usnout.

17.11.2006 – ráno debatujeme s místními rybáři, dostaneme rybu a taky informaci, že v dohlednu tady bude stát hotel a bude tu něco jako želví safari. Chudáci želvy. Opouštíme tohle smutkem poznamenané místo, u vjezdu ještě vyfotím spoustu malých želviček nacpaných do umyvadla a určených k prodeji. Už abychom byli pryč.

   Sur je odtud asi 35 km. Je to jedno z hlavních měst regionu Sharqiyah, kde ještě funguje výroba dřevěných lodí „show“ podle původních zvyklostí. Projdeme si staré město, navštívíme tržnici a hrad. Námořní muzeum je bohužel zavřené. Oběd v indické restauraci Sur Beach Restaurant byl vynikající stejně tak jako odpolední koupání. Posuneme se o pár desítek km blíž k Tiwi. Vloni jsme kvůli stavbě silnice museli vesnici objet, letos jsme zvolili jinou cestu. Tiwi je rybářská vesnice na pobřeží Ománského zálivu a také wadi. Stavíme stan na pobřeží. Zítra se chystáme do wadi na výlet.

18.11.2006 – Vstáváme brzy, abychom měli dostatek času. Konec wadi tvoří bahnitá delta říčky, která tu vytéká.           Všude je spousta vegetace a díky tomu je cesta příjemná. Po několika kilometrech přicházíme do vesnice Sayma. Odtud vede dvoudenní trek  přes hory do Wadi Bani Khalid. My jdeme ještě pár km podél říčky, než se cesta začne ztrácet mezi balvany a vracíme se po druhém břehu zpět. Potkáváme dva mladíky, co vozí do vesnice vodu v malé cisterně. Zatím co povídáme, přichází starší muž - otec jednoho z nich. Hned nás zve na návštěvu. Tak jdem. Cestou nám ukazuje dole v rokli auto, s kterým tam spadl, ale jemu se nic nestalo. Plazíme se do strmého kopce, zatím co on skáče jako koza. Může mu být tak 45, ale vypadá dost opotřebovaně. Jeho domeček je hliněná pastouška asi 2x2m .Uvnitř mnoho harampádí a sud s datlemi. Okamžitě nabírá špinavýma rukama hrst a nabízí nám. Nelze odmítnout – už hlavně proto, že je to neslušné a místní datle jsou úplně něco jiného, než známe z našich obchodů. To se nedá srovnat-ty zdejší jsou slaďounké jako med, na jazyku se jenom rozplývají. A pak, máme ještě pálenku tak žádné strachy. Mužík od samé radosti vytáhne k našemu překvapení pet lahev plnou střelného prachu a že nám udělá ohňostroj. A už sype hrst černého prášku na kámen a přidá ještě síru a další ingredience, zapaluje doutnák a je to tady! Raděj zalezu za boudu a dělám bojim bojim. Aby toho nebylo dost, vytáhne pyroman ještě domarobiko bambitku a ukazuje, jak loví. Rána jako z děla, že nám málem prasknou bubínky. S obavami, co ještě vymyslí, se raděj loučíme. Na památku si ho vyfotím a dostaneme několik hrstí datlí.

   Jen 2 km od Tiwi je Wadi Shab. Opět krásné wadi plné vody a palem, citrusů, mangovníků a banánovníků. Rajská zahrádka. Zprvu procházíme vesnicí, pak se wadi mění v úžasný kaňon s možná 200m vysokými stěnami. Po cestě jdeme po falaji-tj. zavlažovací systém, tvořený zpravidla betonovým korýtkem, nebo vytesaný ve skále. Po několika km se vracíme zpět. Chceme se ještě před večerem přiblížit co nejvíc k Muskatu. Pro příští dny máme v plánu odjet do pohoří Al Akhdar a podniknout v okolí nějaké aktivity. Za tmy dojedeme do městečka Qurayat – na spaní ve stanu to tu nevypadá a tak sháníme nocleh. U benzinky nám majitel nabídne k přespání svůj byt. Bez problémů nám dá klíče, ukáže cestu a ráno se tady sejdeme. Je až nepochopitelné, jak jsou Ománci důvěřiví. Jenže tady to tak funguje, dané slovo má stejnou váhu jako jakýkoliv papír s deseti razítky. I když je ubytování za pár korun, není to zas až tak zadarmo - v bytě , který je téměř bez nábytku, je ukrutný bordel. A tak než ulehneme, je potřeba trochu uklidit. Jenže ouvej neteče voda. Tak se jdu zeptat k sousedům a hodná paní nám dá klíče od svého bytu, abychom se mohli vykoupat a vzít vodu na úklid!! Prý jde na noční a máme jí je ráno hodit do schránky. Připadám si jak Alenka v říši divů.

19.11.2006 – Ráno vracíme u pumpy klíče od bytu a jedeme směr Muskat. Cestou ještě stavíme ve vesnici Yiti. Zároveň s námi se tady zastavil i čas. Pár hliněných domů u pobřeží, několik rybářských člunů, malá písčitá pláž se spoustou mušlí. Nikde nikdo, jen my a kozy domácí. Ty jsou ostatně všude. Odpoledne odjíždíme do Muskatu koupit jízdenky na ranní autobus do Nizwy na jižním úbočí pohoří Al Akhdar. Dnes se vyspíme v parku - včera se slavil svátek - 36 let od vzniku Sultanátu Omán - a tak je všude ještě spousta atrakcí a davy lidí. Tak si tu slávu taky užijeme.

20.11.2006 – ráno jsme jako po flámu. Nicméně rychle vrátit auto, nakoupit filmy a baterie do zásoby a v 8.00 autobusem do Nizwy. Máme v plánu se tady porozhlédnout po okolí. Navštívit  Niwzu, krasovou jeskyni Al Hota a v Jabal Shams Wadi Ghul – to je takový malý Grand Canyon. Po příjezdu do Nizwy navštívíme súk s mnoha krámky a zdejší velice zachovalou pevnost. Odpoledne odjedeme taxíkem do nedalekého městečka Al Hamra a k jeskyni Al Hota-  krasové jeskyni , jejíž stáří se odhaduje na 2 mil.let, skládající se z 3km dlouhého tunelu a mnoha dosud neprozkoumaných odnoží, dvou podzemních jezer, ve kterých žije endemická růžová slepá ryba a mnoho dalších živočichů.S množstvím velkolepých krápníků a jezerem,jehož obvod je 800m, je velkou turistickou atrakcí. Jeskyně byla pro veřejnost otevřena teprve letos. Od parkoviště k monstróznímu vchodu jezdí vláček, do jeskyně se vstupuje uměle vytvořeným tunelem. Prohlídka trvá ¾ hod, vstup 6 OR(x 65,-). Seznámili jsme se tady s velmi sympatickými mladými manželi. On- Mahmood Ghulam -byl dokonce profi průvodce z  cest. agentury z Muskatu. Opět jsme měli příležitost si celkem otevřeně povídat o všem možném. Všechna setkání se nedají podrobně popisovat, neboť jich bylo velmi mnoho, možná na celou knihu.  Od jeskyně jsme pokračovali stopem k našemu dalšímu cíli – Wadi Ghul, zvané též Grand Canyon. To se dá projít buď po samém dně, nebo vyjet do výšky 3000m a sejít po okraji kaňonu dolů. My  jsme zvolili obě varianty. Vzhledem k pokročilé době (v 18 hod už je tma) jsme se rozhodli postavit stan na dně kaňonu blízko cesty ještě za světla a porozhlédnout se po nějaké vodě.

21.11.2006 – Přestože denní teploty se pohybují kolem 35°C, v noci byla docela zima. Ráno po 6 hod už jsme na nohou. Velké batohy jsme si uschovali mezi skalami a do kaňonu jdeme nalehko. Úžasná scenérie rozervaných a vysokých skal, 300m vysoké kolmé stěny, až se tají dech. Cestou jsme potkali místního rolníka, který nás zavedl do vesnice ukryté na samém konci. Prošli jsme výrobnou koberců, navštívili několik domů a od dětí nakoupili pár drobností. Byl nejvyšší čas se vrátit zpět pro batohy a pokračovat dál k vrcholovým partiím Jabal Shams  do výšky necelých 3000 m, abychom zítra zase mohli sejít dolů. Nejrychlejší je to stopem - pokud něco jede. My měli štěstí - zastavil nám školní autobus. Dětičky štěbetaly, až z toho šla hlava kolem. Asi po 15 km jsme v zapadlé horské vesnici opustili autobus, zamávali školákům a v krámku na rohu koupili krásně chlazené pivo. Samozřejmě že nealko. Cestou nahoru jsme ještě vystřídali malý náklaďák, cisternu s vodou, nějakého Poláka, který tu pracuje a nakonec Land Rover s manželi ze Skotska. To bylo super, neboť nás dovezli až do vrcholového campu. Z vyhlídky nad kaňonem je fantastický pohled dolů, to se prostě musí vidět. Když jsme se nabažili pohledů, bylo třeba zjistit, kudy po úbočí vede trek dolů. Pán v informacích nám sice chtěl vytisknout plán cesty, ale technika ho zradila. Nám ovšem pomohla náhoda, protože jsme se setkali s Mahmoodem  Ghulamem ( ten z jeskyně Al Hota). Při kávě jsme si sdělili důležité informace, Mahmood nám poradil co a jak a pak jsme se navždy rozloučili. Sešli jsme do výšky asi 2000m abychom tu přenocovali.

22.11.2006 – V noci byla šílená zima a silný vítr. Ráno vítr ustal a první sluneční paprsky zalily náš stan.

Neznám nic krásnějšího, než se probouzet na vrcholcích hor, nechat se laskat sluníčkem a kochat se pohledy do okolí.

Po rychlé snídani už míříme dolů. Čeká nás namáhavý asi 9 km  dlouhý sestup špatně značeným terénem s převýšením 1200m.

Cestou průšvih - utrhla se mi podrážka od pohorky .Nemám náhradní botky, jen pantofle. Omotávám to tkaničkami a náplastí a vším možným. Je to na houby a zpomaluje to náš sestup. Po několika hodinách jsme konečně dole. Po krátkém odpočinku jdeme na stopa a jedeme zpět do Muskatu. Máme opět štěstí. Řidič Toyoty byl majitelem cestovní agentury a odvezl nás skoro 200 km až do centra Muskatu. Rychle ubytovat v hotelu, vyprat, vykoupat a v cestovní agentuře koupit jízdenky na autobus. Máme v plánu odjet do Dubaje do SAE. Po několikerém ujištění, že občané EU a tudíž i my můžeme jet busem, jsme za 18 OR zakoupili jízdenku a děj se vůle boží.

23.11.2006 –  Moc velká vůle nebyla. Po několika hodinové jízdě všichni občané EU v pohodě přešli hranici, nás ale vrátili zpět. Na ujištění, že jsme také unijní občané, nám bylo řečeno že sice ano, ale ti ostatní jsou jaksi jiní. Ano, to známe. Všichni jsou si rovní, někteří jsou si rovnější. Tak nic, jedeme naštvaní 300 km zpět. Opět stopem a občas taxíkem. Taková vyhlídková cesta. Večer jsme potkali Poláka z hor, společně si zanadávali a na jeho radu našli ubytování v super levné ubytovně ( 5OR ..cena = kvalita). Pár dnů tu asi zůstaneme.

24.11.2006 – Po snídani jdeme na pláž. Tam nás vítá paní Skotka, co jsme ji potkali v horách. Povídáme, co a jak bylo a kam pojedeme – tedy my. Paní bydlí v ***** hotelu…Ten Omán je fakt malej. Celý den si lenošíme na pláži, večer v internet cafe  si vyřizuju poštu, posílám zprávy a pozdravy. Internet je tu za asi tak 5kč hodina.

25.11.2006 – ráno reklamujeme v agentuře jízdenky a mylnou informaci. Vrátili nám polovinu jízdného. Aspoň že tak. V příštích dnech máme v plánu jet k severnímu úbočí Jabal Al Akhdar do pevností Nakhal, Ar Rustaq a k teplým pramenům v A‘Thowarah. Pevnost Ar Rustaq je stejná jako vloni. Za 500 baisa(1/2 OR) tu můžeme  být jak dlouho chceme. Ještě prohlídneme staré město se súkem a jedeme k lázním s horkými prameny. Je tu strašně lidí, tak raděj mizíme za město najít nějaký nocleh. Stavíme stan na okraji wadi. Je tu klid ale milion komárů a muchniček. Tak se stěhujeme mezi silnici a hřbitov.

26.11.2006 – Muezín nás budí v 5 ráno. K pramenům A’Thowarah jedeme opět stopem. Mladý sympatický muž nás odvezl až na místo a poučil nás, abychom se v tom nekoupali a nic nepili. Jsou tam všeliké breberky pro nás nebezpečné.Místní vesničané si tu ale pěkně užívali. Tak jsme se odebrali za vesnici najít místo na stan a uvařit něco k večeři. Stavíme stan na okraji wadi ale moc se mi to nezdá, raděj bych někam výš. Vím, co voda umí a začínají se vytahovat černé mraky. Dokonce i místní pasák koz nám ukazoval, abychom šli nahoru. Petr si ale mele svou, tak jsme kde jsme. V noci přišel lijavec. Potmě opouštíme naše místo a stěhujeme se o hodně výš. Přibíhá i pasák koz s baterkou a kontroluje, zda jsme dostatečně vysoko. Pomáhá nám přestěhovat věci a pak jde spokojeně domů. Voda ve wadi je prevít. Déšť ustal, ale my máme všechno mokré. Spát se nedá. Nebe se vyjasnilo a je plné hvězd.

27.11.2006 – Ráno se snažíme trochu usušit spacáky a ostatní věci. Mlčky vaříme čaj a polívku. Máme totiž tichou „domácnost“. Plán cesty na dnešek je jednoduchý. Pevnost Nakhal a pak asi 80 km na pobřeží do Barky. Do Nakhalu jedeme stopem mini náklaďáčkem na fůře vojtěšky. Pevnost je v bezvadném stavu, je tu i malé muzeum. Nakupujeme upomínkové předměty od místních, definitivně se loučím se svými pohorkami, které se rozpadly úplně a jdem na stopa do Barky. Na silnici nás čeká super překvapení! Sympaťák, co nás včera vezl k prameni. Má hroznou radost, že nás vidí a taky má volný den. Nabízí nám, že ho můžeme strávit společně. Chce nám spolu se svým kamarádem uspořádat piknik. Nejsme proti. Abdulah Said Malkia je řidičem u jedné stavbení firmy v Barce. Je mu asi 25 a  trošičku umí anglicky. Po několika telefonátech na nás vychrlí otázku : Do you like beer? My: Oh yes, of course! Nemožné na počkání, zázraky do 3 dnů. Jedeme do wadi Abyad. Cestou projíždíme přes wadi Bani Khanar…všude je spousta bahna, různého harampádí a větví. Na naši otázku proč, Abdulah řekl: včera v noci pršelo a wadim se přehnala 3m vysoká voda…a Petr pochopil. Wadi Abyad je ovšem nádherné. Čistá a teplá tekoucí voda mezi oblázky, keře a palmy. Sedíme na břehu a povídáme o všem možném. Po nějaké době přijel Abdulahův kamarád Sultan. Přivezl 3 grilovaná kuřata, spoustu rýže a zeleniny a pivo. V Ománu je možné konzumovat i koupit alkohol ve vybraných hotelích - ovšem jen pro cizince. Ale kdo umí, ten umí. Jíme a klábosíme ještě dobré dvě hodiny. Po vydatné krmi se s oběma „kluky“ vydáváme na pobřeží. Cestou nám ještě Abdulah ukázal jednu zajímavost. Přehradu Barka. Je to 4km dlouhá a 7m vysoká hráz. V období dešťů se tady zachytává voda, která se vsakuje do půdy. Vzhledem k hlubokému podloží tady vzniká obrovský rezervoár vynikající pitné vody, která je následně čerpána a stáčena do lahví. Opravdu je výborná, sami jsme ji vyzkoušeli. Abdulah nás dovezl až na pobřeží k městečku Barka. Nastává čas loučení. Byl to krásný den a byli to krásní lidé. Spaní ve stanu na pláži taky.

28.11.2006 – Po snídani se ještě vydáváme do Sawabi – kulturně rekreační oblasti regionu. Děti mají volný den, a tak je tady na nás až příliš hlučno. Raděj odjedeme do Muskatu. Už je na čase. Blíží se konec našeho pobytu v Ománu a je potřeba nakoupit dárky pro své blízké a trochu se zkulturnit na zpáteční cestu. Ubytujeme se v levném hotýlku a jdeme si ještě užít večerní atmosféru Muskatu.

29.11.2006 – Poslední den našeho pobytu jsme se rozhodli strávit na hotelové pláži a ještě si užít nádherné moře. Je opravdu nádherné. Desítky tónů modré a azurové barvy s bělavými krajkami drobných vlnek, modravé nebe bez mraků a nikde nikdo. Chtělo by se zůstat…Večer v tržnici nakupujeme ještě poslední dárky a pak už jen cesta taxíkem na letiště. Půl hodiny po půlnoci opouštíme úžasnou zemi jménem Omán a odlétáme směrem EVROPA.